TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

PŘEKLAD

Jurij Andruchovyč: Rekreace

Jurij Andruchovyč: Rekreace

Andruchovyčův „legendární" Čortopol, kam na Slavnosti Vzkříšeného Ducha přijíždějí přednést své verše třicetiletí ukrajinští básníci, je ze všech stran obklopen horami. Rekreace jsou příběhem jedné kouzelné májové noci, v níž se však hledání minulého času, ztraceného mládí a znovuzrozené Ukrajiny ve strhujících kulisách bláznivého festivalového reje, ukáže jako pouhá marnost a k ránu se vše rozplyne jako zlý sen. Česky dosud vyšla ukázka z románu v Literárních novinách 16/ 2002 (Čtyři hodiny v autobuse jsou fakt muka…), připravuje se rovněž knižní vydání.

Chrysler-Imperial, předválečný model, jedoucí po horské silnici – tomu se říká paráda. Směle můžeš předjíždět celý ten slavný sovětský autopark, co se valí na Čortopol, dostat se do čela pelotonu a dojet na festival jako první. Cítíš se jako svobodný chicagský gangster třicátých let, jehož starostliví opatrovníci vezou na odpočinek někam na Riviéru, aby ho tam tiše odpráskli v jednom z luxusních hotelů. Takové myšlenky potěší a zahřejí u srdce.

Hryc Štundera a Jurko Nemyryč už skoro hodinu marně stopovali u cesty na výjezdu z Kolomyje, žádný z těch křápů nechtěl zastavit a svézt je, přestože všichni směřovali do Čortopolu. A tu, když došly zásoby nadávek i cigaret a narůstala perspektiva, že zmeškají festival, jak obraz hrůz občanské války vyvstal před nimi znenadání fantastický Chrysler-Imperial s cizí poznávací značkou a příjemný šedovousý pán s v kostkované čepici a šedém cestovním obleku laskavě přibrzdil a vybídl je, aby nasedli. Hovořil výbornou ukrajinštinou, mimochodem také předválečného vydání, z čehož Nemyryč ihned usoudil, že pán v čepici bude emigrant.

„Jsem občanem Švýcarska, doktor medicíny Popel," představil se dědouch, když se rozjeli: „soukromá klinika v Luzernu, kanton Bayonne."

„Štundera," oznámil Nemyryč.

„Nemyryč," oznámil Štundera.

„Velice mne těší, že mám tu čest, cestovat s tak slavnými básníky." zdvořile je omráčil doktor Popel.

„Vy jste o nás už slyšel?" Jurko, sedící vpředu, se k němu dychtivě naklonil.

„My sledujeme, co se na Ukrajině děje," řekl jakoby na vysvětlenou doktor.

„Tak nám půjčte cigáro, protože nám už došly," přisunul se zezadu Hryc.

„Ale prosím pěkně." dvě krabičky výjimečně dobrých „gauloisek" se vynořily z magnátské kapsy pana Popela, na okamžik spočinuly v jeho pravici a přeletěly do děravých kapes potulných básníků.

„Budeme kouřit nejdřív tvoje." rozhodl Nemyryč, ale Hryc naznačil, že ho může... V důsledku čehož začali oba kouřit z vlastního.

„Pane Popel, a nejste náhodou agent Ústřední rady Ukrajiny?" začal se zajímat Jurko.

„Jsem lékař-psychiatr, pane Štundero."

„Já jsem Nemyryč."

„Ach, promiňte, pane Nenemyryči."

„Nejsem Nenemyryč ale Nemyryč."

„Ještě jednou se omlouvám."

„To on si dělá srandu," vysvětloval Hryc: „Toho si nevšímejte. Vy tímhle autem jedete až ze Švýcarska?"

„Ale co vás nemá. Jenom ze Lvova. Koupil jsem si ho ve Lvově."

„To je pěkný auto." pochvaloval Hryc.

„Děkuji, mně se také líbí. Je poněkud starší."

„Pane Popel, mohl byste nám opatřit pozvání do Švýcarska?" zajímal se Jurko.

„Toho nebude patrně zapotřebí," odvětil doktor.

„Chcete říct, že to nebude žádný problém?" pokusil se jej opravit Hryc.

„Nikoliv. Chtěl jsem říci, že lépe bude, pojedete-li do Ameriky. Mohu vám opatřit pozvání do Ameriky."

„Pane Popel – tohle je moje druhá sbírka. Připsal jsem vám věnování." Jurko se téměř ukláněl.

„Ach, uctivě děkuji. Útěk do Egypta? Pěkný název, někde jsem o ní slyšel. Ale vaši sbírku tuším mám," otočil se k Hryckovi.

„To mě moc těší, i když mi ještě žádnou nevydali."

„Ach, tak to mám zřejmě sbírku někoho jiného!"

„Zřejmě jo."

„V tom případě doufám, že brzy budu mít i vaši sbírku."

„Já vám dám svůj rukopis. Mám s sebou kopii. Prosím."

„Ach, to je od vás velice milé. Ale to vás musím odměnit. Deset dolarů, není to málo?"

„Ani ne, myslím."

„Pane Popel, a vás nezajímá rozmístění vojenských objektů v naší oblasti?" zeptal se Jurko.

„Víte, že ani ne? Máte snad něco společného s vojenskými objekty?"

„Kdepak."

„Já si také myslím, že ne. Mne tyto záležitosti nezajímají. Zkrátka jedu do Čortopolu na Slavnosti Vzkříšení Ducha. Slyšel jsem, že to bude nevšední zážitek. Huculové v tradičních krojích, řízná muzika, lidové tance. To se mi moc líbí. Mám s sebou kameru, natočím si celý film..."

„Jak se vám žije ve Švýcarsku?" přerušil ho Hryc.

„Víte, je obtížné takto najednou odpovědět."

„Neznal jste náhodou Hermanna Hesse?" nadhodil Jurko.

„Seznámil jsem se s ním až na sklonku jeho života. Setkávali jsme se na koncertech barokní hudby. Hermann velice miloval starou evropskou klasiku, zřejmě mnohem více než jazz a Beethovena. Vlastně to také sám říkal, že pro něj skutečná hudba končí Beethovenem..."

„A Freuda jste znal?"

„Freuda? Osobně sice ne, ale chodil jsem na jeho přednášky ještě před válkou v Salzburgu."

„To už jste ale hodně starý, pane Popel," odtušil Hryc.

„Já vždy vypadám mladší nežli ve skutečnosti."

„A Junga jste znal?"

„Poslyšte, vždyť všechny znát nemohu. Znal jsem některé jeho žáky. Jeden z nich se mnou pracoval v mé nemocnici..."

„Fantastické! A Joyce jste znal?"

„Četl jsem ho. Velmi na mne zapůsobil v době mého mládí..."

„Vy jste ho četl anglicky?"

„Ve franštině, potom podruhé německy..."

„A znáte ve Švýcarsku také básníka Antonyče?"

„Malkovyče?"

„Ne, Antonyče, Bohdan Ihor Antonyč, takový básník."

„To jméno slyším prvně, ale určitě si přečtu některou jeho sbírku. To je váš kamarád?"

„Jo. Je mu dvacet sedm let."

„Tak to je ještě velice mladý. Proto jej zřejmě neznám."

„Hryci, co mlčíš? Spíš?" otočil se Jurek dozadu.

Ale Hryc nespal. Jenom se chystal otevřít plechovku piva, kterou vyšťoural z útrob Chryslera.

„Odpusťte, že jsem vám zapomněl nabídnout," řekl doktor a vytáhl ještě jednu plechovku a nabídl ji Jurkovi: „Bayer. Možná byste rádi něco pojedli? Mám sebou obložené chlebíčky se šunkou a ementálem, nějaké brambůrky, sušenky, kečup, salám, pomerančový džus..."

„Je to moc dobré. A to si všechno vezete až ze Švýcarska?" zajímal se zanedlouho Hryc, přežvykující a hltající ruměný kousek té nejjemnější šunky.

„Ale kdeže, co vás nemá. To příbuzní mne tak vypravili na cestu. Říkali, že v Čortopolu nebudou mít nic k snědku."

„Máte fajn příbuzné," uznale prohodil Nemyryč: „A v Čortopolu budete bydlet v hotelu?"

„V Čortopolu mám také rodinu. Určitě budu bydlet u nich. Pravda, zdá se, že už všichni zemřeli."

„Jasně. Všimněte si toho malebného šutru, který jako by visel nad silnicí." ukázal Hryc.

„Malovaná Skála," naprosto správně odpověděl doktor.

„Přesně tak! Vy to tady znáte?" vyvalil oči Jurko.

„Vždyť jsem se zde narodil..."

„No né! Tak to musíte vědět, kde je v Čortopolu náměstí Rynek." dovtípil se Hryc.

„Ale jak bych nevěděl, když jsem tam strávil celé své dětství. Můj tatínek měl na Rynku lékárnu. Často jsem si tam hrával v zadních místnostech, kde bylo plno léků v krabicích, retorty s nějakými různobarevnými vodičkami, staré váhy, mušle, exotické sušené rostliny, nasbírané v létě v horách, astroláby, v lihu mloci a hadi, stříbrné prsteny, latinsky psané knihy, teploměry... Schovával jsem se do toho světa, v němž bylo takové ticho a klid, a poslouchal, jak se občas rozezníval zvonek u venkovních dveří, přišel zákazník, slyšel jsem, jak s ním tatínek za dveřmi mluví, byli to převážně prostí Huculové, kteří lékům nerozuměli, potom jsem slyšel, jak hodiny na radnici odbíjejí každou čtvrthodinu, astoužil jsem tam prožít celý život, v těch místnostech zastavěných váhami a bronzovými svícny, kde byla spousta ohřívadel, klystýrek, stříkaček..."

„Prezervativů." prohodil najednou Nemyryč.

„Nevzpomínám si, jestli také prezervativy," pokrčil rameny doktor Popel: „Jisté je, že Huculové je nepoužívali. Vy snad máte s prezervativy nějaké problémy?"

„No, máme, protože když jedeme na Slavnosti Vzkříšeného Ducha…" upřímně přiznal Štundera: „Víte, tam bude spousta hezkých neznámých děvčátek..."

„Inu, v tom případě si poslužte," a ze stejné kouzelné kapsy vytáhl dva prvotřídní „dum-dumy": „To přece není žádný problém..."

„Co bysme si bez vás počali, pane Popel?" usmál se mile Nemyryč: „Ale vraťme se k Rynku. Nezavezete nás přímo tam? My tam máme v osm sraz s přáteli..."

„Milerád, chlapci."

„Zveme vás zítra na večer poezie, budem tam přednášet." dodal Hryc, který si při tom plnil kapsy chlebíčky a sušenkami z papírových sáčků.

„Milerád přijdu. Děkuji za pozvání. Bude mi potěšením."

Minuli akvadukt a hned za ním motorest Kolibu, Chrysler ladně, jakoby pro svou dokonalost, projel poslední zatáčku před Čortopolem, za okamžik se na svahu po pravé straně objevil pseudogotický zámeček Lanckoronských.

„Nevím, jak nyní," promluvil po chvíli mlčení Popel: „ale tenkrát tam za Lanckoronskými bývaly překrásné ostružiny. Jako malý chlapec jsem je chodil sbírat. Tam jsem byl poprvé se slečnou..."

„A opíchal jste ji?" zajímal se Jurko.

„Prosím?"

„On se ptá, zda nastal koitus." vysvětlil Hryc.

„Ach, vy byste chtěli vědět! Měla takové trochu zaječí přední zuby..."

„A to vám vadilo?" chápavě se zeptal Jurko.

„Ne, ale mám-li být upřímný, nemiloval jsem ji."

„A co si vlastně myslíte o ženách?" hlubokomyslně se zajímal Hryc.

„Udržuji s nimi, jak tady říkáte, čistě pracovní vztahy. Ony v tomto životě dokáží velmi mnoho. No vida, Čortopol!.. Vy si vůbec nedokážete představit, co pro mne Čortopol znamená! Stařičké vily s divokým vínem, ty zdi, věže s malými okénky, ty hory, které jsou odevšad vidět, dominikánský kostel. Nyní, jestli se nemýlím, rovně touto ulicí a tady zahnout doprava – a už bude Rynek. Aha, nikoli, omlouvám se, až druhou ulicí vpravo, protože první vede ke kostelu Vzkříšení Páně..."

„Pane Popel, vy máte úžasnou paměť," pochválil Hryc.

„Kolik je vám roků?" vyhrkl najednou Jurko.

„Nejsem mladý ani starý, chlapci. Jsem věčný. Jako ostatně i vy. Náměstí Rynek, prosím pěkně! Tamhle vás zřejmě již čekají. Myslím, že se ještě uvidíme, děkuji za milou společnost, velice mne těšilo, přeji příjemnou zábavu!.."

„Příjemnou zábavu, starouši." řekl Nemyryč, když majestátní Imperial odjel, a po těch slovech se rozhlédl kolem.

Na náměstí probíhaly poslední předfestivalové přípravy: vynášeli stoly, stavěli stany a pódia přizdobená fábory, girlandami a lampiony. Početné zástupy masek už přicházely se svíčkami a praporky.

„Tamhle jsou, už na nás čekají." pokývnul Hryc směrem k pomníku prvních komsomolců, který se tyčil uprostřed náměstí.

Z ukrajinštiny přeložil a medailonkem opatřil Tomáš Vašut