TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)
Próza
Martin Lukáš: Lichý
Martin Lukáš: Lichý
Podíval jsem se do zrcadla. Nebylo tam toho mnoho. Únavná vlhkost se
usadila všude kolem. Velmi přesvědčivě mě odradila od jakýchkoli dotyků.
Rovnováha byla výhradně starostí mých nohou. Cosi však přece jen bylo
správně: byl podzim.
V očích se mi zračila vina a na zápěstích mi vystoupily malé žilky.
Vodopády vlažné krve proudily zmateně rozhozeným řečištěm. Můj pohled
byl zastřený. Listy padaly čím dál zřetelněji. Ústa vypadala, jako by
se už nikdy nemohla a ani nechtěla otevřít. To proto, že jsem nedokázal
mluvit ani nesouvisle.
Okraje mých rukávů byly roztřepeny na tisíce nitek, které mi stékaly
po prstech a padaly do dlaní. Látka mých svetrů se propadala do rozbředlé
hlíny. Oka v úpletu rostla do neskutečných rozměrů a noci se zkracovaly…
Škubnul jsem rukou a obsah tuby dopadl na uzavřené víčko. Vymáčkl jsem
si do dlaně maximum a hleděl na tu tuhou kaluž. Mokrý pramen vlasů, který
se mi zvedal do čela v pravidelném oblouku, se mi spustil nad dlaní.
Zlomil se a zůstal viset přes můj obličej jako unavené stéblo. Kapky
vody rozrážely ucelenou hladinu mazlavé louže, dokud mi z vlasů neskanula
ta poslední…
Byl jiný. Myslím tam na druhé straně. Nechtěli ho poslouchat, protože
si všimli, že s nimi chce zůstat až do konce. Neměl se upínat-nezajímal
je. Všichni už byli natolik odrostlí, že měli svou vlastní cestu, kterou
se alespoň částečně snažili ubírat. Nikdo z nich však nedokázal zmobilizovat
všechny své síly, aby svého cíle dosáhl. Jako by jim někdo zakázal
se jakkoli vyprostit ze svého společenského zázemí. Nebyl to strach,
byla to jednoznačná pohodlnost, jež hubila víru ve vlastní ideály.
Často chodil domů přes školní hřiště. Prolézal dírou v plotě, aby si
zkrátil cestu…
Průsvitná pěna mi stékala po celém obličeji. Spouštěla se v nakupených
patvarech po mých propadlých tvářích. Hledala pevnou půdu pod nohama,
ale ani na mém horním rtu nemohla dlouho vydržet. Prameny vlasů se mi
kroutily do všech stran a když už nemohly dál, rezignovaně spustily svá
těžká těla do mrzutého pohřebiště na mé hlavě. Studený proud, který mi
trpělivě vytékal zpoza krku a lámal se přes klíční kost dolů po hrudníku
až na břicho, se skvěl neskonalým zármutkem. Několik nicotných kapek
na konci dlažby se postupně slilo do jedné, která brzy vyschla…
Nosíval černou tašku. Jeho sešity byly bez názvu. Sedával
úplně vzadu a zpříma. Potřeboval dobře vidět; potřeboval ukojit svou
vnímavost. Zrakem přejížděl po ostatních, kdykoliv jen pociťoval nutkání
rozlítit svou nekonečnou představivost. Vytvářel si své vlastní soudy
a pohrával si s dedukcemi. Brzy zjistil, jak by mohl být nebezpečný…
V dlaních, které byly vždy suché, svíral svůj trvanlivý sen a společně
s ním i svou utajenou obavu. Držel je tak pevně, aby mu je nikdo nikdy
nevytrhl. Rád pomýšlel na sebe samého jako na člověka, jež se potácí
ve sledu událostí jako neúnavný novátor silné vůle a neutuchající naděje;
na člověka, který se staví čelem k nepřízni osudu a důvtipem svého
intelektu překonává situace, které se zdají být bezvýchodné. A právě
toto uvědomění si sebe sama v souvislostech tak dlouhého časového úseku
jej vždy znovu donutilo rozervat veškerá pouta a mučivě sloužit jediné
své jistotě. Nebylo dne, aby se nepřistihl, že je to právě on, kdo
se stává iniciátorem svého vlastního nevyhnutelného konce…
Pohodlnost stěny za mnou mě tlačila do zad. Dno vany… Kdybych nepočítal
s tím, jak se mi dokážou zkroutit prsty, lekl bych se... Dno vany mi
občas připadalo nesnesitelně horké. Jeho kovová plocha se mi přilepila
na kůži, až mi ten intimní kontakt začal nahánět hrůzu. Musel jsem se
pak nataženými prsty ujistit o jeho teplotě, abych nepodléhal nutkání
pokládat ledový kov za ženskou pokožku. Existovalo mnoho takových průvodních
symptomů, ale trvalo mi dlouho, než jsem si je dokázal připustit. Jakmile
se to však povedlo, cítil jsem se hned o něco líp.
Často jsem dřív přes zrcadlo věšel ručník. Nechápu, jak jsem se někdy
mohl bát, že se budu muset ospravedlňovat před sebou samým. Když jsem
nervózně pokyvoval hlavou ze strany na stranu, za oparem na skle se míhal
můj našedlý obraz. Zrcadlo už dlouho znalo mé ponuré pohledy a muselo
je umět vydržet…
Byl člověkem velkých rozporů. Nikdy při svých myšlenkách nedokázal
vychutnat každý pól jednotlivě. Neuměl je od sebe odtrhnout. Vnímal
je pokaždé jako jeden; ve všech jejich vzájemných důsledcích. Když
seděl, cípy jeho košile mu s oblibou padaly do klína. Měl možnost vychutnat
si další paradox: oba cípy k sobě tíhly právě tak jako on prahl po
samotě a odloučenosti. Začal chtít být sám, ale až v poslední době,
poté, co zjistil, jak nicotné je člověk stvoření…
Nikdy mi nemohl stačit jediný ručník. Nenáviděl jsem, když navlhl a
stal se dál nepoužitelným a já jsem potřeboval pokračovat v utírání.
Zůstal jsem vždy nějakou minutu stát a v hloubi duše jsem překonával
svou patetickou nechuť cokoliv udělat. Cítil jsem, jak to ve mně vře,
ale nešlo to utišit. Pokud jsem se přemohl, kladl jsem chodidla na suchý
koberec na co nejkratší dobu. Hned, jakmile se mi podařilo získat čistý
a naprosto suchý ručník, vyrazil jsem nazpět.
Muselo se dít něco podivného, protože něco ve mně přepólovalo mé tužby…
Ten den, kdy se to stalo, byly mraky hodně nízko, jak už to někdy bývá,
ale nepršelo. Ani jediná, krásně bezvýznamná dešťová kapka, nesmáčela zemi.
Jen vlhkost spadaného listí visela ve vzduchu a máčela jeho šaty. Vprostřed
školního hřiště se chvěla operní pěvkyně a její hlas nepatrně přibíral
na intenzitě. Podstavec, na kterém stála, mohl být i bez ní opravdovým
mistrovským dílem.
Hlouček jeho spolužáků si hrál s míčem opodál, on třímal svou tašku
pevně. Kráčel směrem k plotu…
Ještě než jsem prolezl dírou v plotě, jako každý jiný den, posadil jsem
se na zídku pod ním. Myslím, že spolužáci měli opravdovou radost ze hry.
Ženu na podstavci jsem skoro už nevnímal. Byla jen další z mnoha…Škoda
jen, že ji neslyšeli zpívat… Levou botou jsem vytlačil do rozbahněného
trávníku stopu a zvedl se k odchodu.
Za plotem jsem se cítil hned jinak. Když jsem prolézal dírou, všiml
jsem si nenápadné dívky, která procházela kolem. Byla jen další z mnoha… Spěchal
jsem domů s hlavou sklopenou, ale ona mě dohnala. Byl s ní starší chlapec.
Podívala se na mě a zeptala se:
„Chceš, abych tě léčila?"
„Proč myslíš, že potřebují léčit?"
„Protože to vím." Otočila se na chlapce, který stál vedle ní a
dodala: „Toto je můj slepý bratr. On si to taky myslí."
Nikdo na světě nemluvil s větším klidem. Nikdo na světě to nikdy nemyslel
vážněji. Lehce se usmála a chvíli si mě prohlížela. Pak vzhlédla k bratrovi
a řekla mi: „Léčím ho."
Zeptal jsem se, jestli je to pravda a on mi odpověděl.
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
