|
|
 |
TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)
Jen tak
Dalibor Malina
Posledně na těchto volných stránkách začal Pavel Kotrla Milanem Kunderou.
Začnu taky tak. Protože náš čas si už tohoto autora přisvojil a on je
s námi, aniž o tom kolikrát víme; je s námi v dobrém i zlém. Prochází
naším časem celistvě, stále zajímavě a pořád nově. Cítíme, že literatura
v jeho blízkosti nehyne. Suché stránky ale podzimně zachrastily při čtení
recenze na výtah z Kunderových textů o Janáčkovi, který vydal Atlantis
pod názvem Můj Janáček a kterou do MF Dnes napsal J. P. Kučera (bylo
to 1. října t.r.). Předčasně mě ovládly podzimní lítost a stesk. Lítost
a stesk nad tím, jak se u nás s tímto mimořádným autorem zachází a kolik
prostoru mají ti, kteří ho ani nedokáží přečíst (Kučera psal a psal,
až zaplnil takřka tři čtvrtě strany). A kteří pak docela drze a sebevědomě
vytknou před závorku vlastní antipatii k tomuto romanopisci a pěkně ponašem
protahují svou nenávist jednotlivými řádky, využívajíce liturgické „slyšme" a
hned zase jízlivé a pohrdavé „a dále ve skvěle apodiktickém" atd.
Kučera se pohybuje v polohách, na které musí opravdu Kundera shlížet
z nebetyčných výšin, neboť většinou mluví úplně o něčem jiném, než co
slyší recenzent. „(Janáček)…objevil svět prózy, neboť próza není
jen jazyková forma, která se odlišuje od verše, ale jedna z tváří skutečnosti,
její tvář každodenní, konkrétní, okamžitá, tvář na opačné straně mýtu…," píše
Kundera na str. 22 knížky. To se ale nějak nechce Kučerovi vejít do připravené
notové osnovy a lapidárního céduru ( omlouvám se, už jsem jízlivý taky!).
Jsem ale rád že Kunderu i Kučeru dobře slyšeli Ludvík Vaculík a Karel
Steigerwald a dali to hlasitě najevo.
Obraz předvolební: Kteréhosi předvolebního dne na vsetínském náměstí
vyhrávala dechovka. Pěkně, ale neúčinně: nikdo se nezastavil, nikdo nesterval.
Před pěti chlapy s naleštěnými nástroji postávala kandidátka z nějaké
menší strany s papíry v rukou. Čekala. Po půlhodině vyhrávání a
čekání se otočila a zapředla hovor s muzikanty. Ti po chvíli pauzy a
hovoru s kandidátkou nekoordinovaně zvedli nástroje k ústům, bubeník
paličku do půl pasu, dýchli a udeřili. Něco, co zpočátku připomínalo
crescendo, se vzápětí zlomilo a spadlo na dlažbu jako odhozená plachta.
Na náměstí bylo zase ticho. Byla to docela škoda. Dokud kandidátka stála
zády a „nedirigovala", muzikanti hráli pěkně.
Pořád nevím, co si mám počít s lyrikou a lyrismem, na který můj milovaný
Kundera tak zanevřel. Pořád mám rád také básničky, které se nesnaží posouvat
dějiny a existují jen tak, jsou jen tak, žijí, jako by poletovaly. Uměl
je psát Nezval, Halas a měl je psát taky třeba Florian. A samozřejmě
i mnozí další, a třeba úplně odjinud. Třeba Bunin. Vždycky mě při jejich
čtení, podobně jako při některých lidových písničkách v podání některých
interpretů, nějak zaťalo. Najednou jsem cítil, že k někomu patřím a že
se to na mě musí hned poznat. Přešla přese mě zvláštní vlna soucítění,
možná ji trochu doprovázela i husí kůže, něco odněkud, a určitě to bylo
zespodu, vyvřelo a přesvědčilo, že je celkem nejen dobré, ale i krásné
na tomto světě být. Jakube, Jirko, Pavle (Jarmilo!!!), dalo by se tady
mluvit o existenciální lyrice? Začíná podzim a já si jako každoročně
čtu v Jiřím Pištorovi, a čtu také: Listí padá,/ kolem tvého okna padá,/
aby ti bylo šťastně líto,/ že padá listí.
Soláň znovu ožívá. V roce 1998 odešel poslední z velkých malířů, kteří
tam žili, Karel Hofman. Naštěstí se ale domů z Prahy na Soláň vrátila
jeho dcera, úspěšná keramička Marcela Vajceová–Hofmanová a od prvních
chvil jejího návratu se na Soláni začaly dít podivné a skutečně oživující
věci. Každoročně se tam konají tzv. Malířské cesty kolem Soláně, výstavy,
akce a setkání malířů či retrospektivní výstavy čtyř soláňských velikánů
– Podešvy, Schneiderky, Kobzáně a Hofmana. Letos proběhl už 5. ročník.
Marcela s přáteli pracuje a koná na vlastním, tedy podniká soukromě.
A protože se nedostává peněz (ha!), vymyslela si vedle už probíhajícího
Sochařského sympozia (letos byl 2. ročník) ještě takzvaný Malířský pobyt
na Soláni. Letos se tam sešlo 5 umělců, byli z Prahy, Jižní Moravy i Valašska
a atmosféra byla vynikající. Po Soláni umělci vystavovali i v naší galerii
V Poschodí, která je součástí knihkupectví na vsetínském náměstí. Skvělé
bylo, že Soláň se u těch, kteří přišli, ohlásil a ozval zcela nově
(např. pražská malířka a ilustrátorka Klára Folvarská-Roseová spojila
náměty s technikou starojaponské malby a znakového písma, protože
v Tokiu dvakrát velmi úspěšně vystavovala a Japonsko ji mimořádně zaujalo).
A to je věc nezbytná, má-li to dobré z umění přežít. Ale jak dál? Je
to už pár let, bylo k jaru, bylo hodně sněhu a ze střechy knihkupectví
visely ledové převisy ohrožující lidi na chodníku. Šel jsem za místními
hasiči, které jsem vždycky obdivoval, a prosil o pomoc, neboť šílenému
zákonu o odpovědnosti majitele za kolemjdoucí nebylo možno učiniti zadost,
nemaje patřičné horolezecké školení. Řekli mi, že soukromníkům tyto služby
poskytovat nemohou. Namítl jsem, že nic zadarmo nechci, že vše uhradím,
ale oni opakovali to, co už řekli jednou. Nejde to. Ještě téhož odpoledne
shazovali ledy ze střechy školy v místech, kde nikoho neohrožovaly. Daně
jsem tehdy městu odváděl opravdu slušné (teď už je to jinak, protože
celkem není z čeho), asi z nich čerpali, obrazně řečeno, hasiči i škola,
jen ke mně se výhody z jejich placení nějak obracely zády. I když
se to nezdá, cesta z hasičské zbrojnice vede na Soláň. Bude se dostávat
tomu, co vychází takzvaně ze soukromého, a má-li to dění opravdu obecný
význam, téže pozornosti jako tomu, co organizuje a reguluje stát?
Přestanou se už redaktoři televize a novin skrývat za nařízení o
nemožnosti zveřejňovat úspěšné organizátory kulturních akcí a akce samotné
z obav, že ohrozí vlastní existenci, nebot¡prý tak podporují soukromé
podnikání, dělaji mu reklamu? A kdy to slovo „soukromý" přestane
mít tak hnusně pejorativní význam? A tak na závěr a otevřeně: soukromá
podnikatelka a sochařka Marcela Vajceová-Hofmanová je osobností, která
dokázala vyjít z tradice, živě a moderně ji transformovat, naplnit prostor,
kde převažují lesy, cesty a krásné výhledy také zvláštním duchem,
a to tak, že to stejným způsobem v této době nikdo nedokáže, protože
nemá podobnou hlubokou zkušenost s legendárním místem nad Velkými
Karlovicemi, nemá tutéž invenci a nemá ani Marcelinu zaťatost a trpělivost.
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
