TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

RECENZE

Petr Stojan: Na hraně jazyka, který nic nesděluje?

Jakub Chrobák: Kam s ní? Nad prózou Jana Kobzáně.

Petr Stojan: Na hraně jazyka, který nic nesděluje?

Tak nějak přežívám ubíjejícnost několika dnů volna, které nejspíše na většinu z nás, více či méně „normálních", v těchto letních, prázdninových měsících dopadne. Nevěda, co s ním, vzal jsem do rukou knihu, která by mohla hrůzu z mořských pláží či rybničných plážiček kapánek zlidštit hrůzou poněkud jinou, jak se pěkně říká „existenciální". To se mu to vtipkuje, cynikovi, říkáte si asi všichni Vy obeznámení literární fandové, ale vězte, že se pouze snažím omluvit to, že píši o knize, která již, nehledě na své vročení, recenzována byla a snažím se tedy právě Vás odradit od toho, abyste četli dále, neb vše již zajisté víte. Alespoň jde-li Vám o informaci a nečtete-li tyto řádky právě z podobných důvodů, tedy zabít nudu volných dní.

Na výboru z Ryčlových prací, především prozaických, ale sem tam i veršovných, doprovázených vlastními ilustracemi, mě tu zajímá zvláště jedna věc (byť jde o knihu zajímavou i z mnoha jiných důvodů), kterou bychom mohli najít i ve zmíněných recenzích (viz. Tvar 04/2004); jak už to tak bývá, hledáme-li jen to, co najít chceme. Na jednu stranu se čte jako něco, čemu se říká autentický záznam, něco, co se velmi blíží jak „objektivitě" tzv. literatury faktu, tak jakési zprávě o „subjektivních" prožitcích autora. (Skoro jako by bylo možné takovou fúzi teoretických konceptů uskutečnit právě na poli literatury, pokud možno psané autorem trpícím nějakou psychickou poruchou. To ale radši nechme být…) Na druhou stranu se čte jako něco, čemu se říká literatura, poezie (POEZIE), nebo cosi, co má tzv. literární kvality, estetickou hodnotu či jakýho to čerta, které spočívají asi v něčem jako „metaforickém bohatství", „umění komponovat a fabulovat", stylu atp. atd.

Asi bychom se přitom měli ptát, jak vystopovat toto dvojí fungování v inkriminované knize; tedy: přistoupit na to, že kniha takto funguje, že je takto čtena, ale pokusit se toto fungování nějak osvětlit a to třeba tak, že si všimneme některých aspektů knihy, které by mohly být relevantní pro podobná dvojí čtení (přičemž samozřejmě nevylučujeme jako možná naprosto odlišná čtení). Na tomto omezeném místě si však mohu dovolit jen pár nápadů a postřehů.

První načrtnutý typ čtení se zdají podporovat vlastní Ryčlova slova z Živočichopisu (vlastního životopisu), který je v souboru též otištěn. „Píšu vlastně z potřeby. Knihu PAVILON ČÍSLO 13 jsem napsal z touhy nějak sdělit, veřejnosti, jaké je to na psychiatrii někdy nesnesitelné. (…) Také si myslím, že ty události a pocity (zabělené místo) z uzavřeného prostoru jsou viděny očima pacienta, takže pro psychiatry a psychology by mohla být zajímavá a podnětná (…) …snad ještě to, že jsem člověk, který by bez jakéhokoliv tvořivého vyjadřování zahynul jako ryba na suchu." Jak vidíme, mluví se tu o vyjadřování, potřebě či touze nějak něco sdělit, především pak události a pocity. Na tom by nemuselo být ještě nic tak zvláštního, takové řečičky o literatuře známe všichni až moc dobře. (…A navíc, jak známo, nikdy nevěřte autorovi!) Nebýt ovšem toho, že v povídce Skupinová terapie nechává Ryčl hlavního hrdinu, jakési alterego a vypravěče Raucha (který je od autora samého odlišitelný pouze při striktním zachování naratologických kategorií) diagnostikovat nenormálnost důvodů hospitalizace takto: „…to ticho (…) vycházelo ze všech. (…) Bylo to takový nedorozumění. (…) Myslím si, že to nedorozumění je vůbec věc, kvůli který sme tu všici zavřený."

Do popředí se tu evidentně dostává problém vyjádření, sdělitelnosti a komunikovatelnosti. Autor je přesvědčen, že vyjadřuje a sděluje autentické zážitky skrze postavu-vypravěče Raucha, který je přesvědčen o vlastních problémech s komunikací, a to se mu, jak se alespoň zdá z recepcí a recenzí, daří, přinejmenším je-li recepční skupinou komunita čtenářů tzv. literatury. Tato komunita ovšem nevnímá Ryčlova sdělení jako zprávu o stavu českých psychiatrických klinik na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale jako specifickou uměleckou výpověď, a to platí i pro oddíl Páté přes deváté, oddíl surových, nepřepracovaných deníkových záznamů. Jde o to, že některé postupy, používané při zápisu prožitků „nenormálního" člověka, jsou jakýmsi hraničním případem postupů, používaných pro vyvolání estetického efektu. Jeví-li se těkající myšlenkové skoky v deníkových záznamech Páté přes deváté jako typický příznak inkoherence myšlení, lze naopak v propracovanějších textech, především pak v souboru Pavilon číslo 13, chápat kultivovanější příznaky podobných skoků jako stylotvorné prostředky s poetizující funkcí. Například nejfrekventovanější Ryčlova metaforika, založená na identifikaci dvou individuí, mezi nimiž se souvislost hledá přinejmenším obtížně, je pouze kondenzací takového inkoherentního skoku. Z tohoto úhlu pohledu se osvětlují přechody mezi rozdílnými užíváními jazyka ve „zprávě" a v „literatuře", které fungují podobně jako přechody od „normality" k „šílenství". Popis pacienta Kosa z povídky Kuřárna pavilonu číslo 13: „Bydlí v sobě a zalévá si pár posledních chudobek. Je to hrozně dlouhé slovo, které nikdy nepochopím. Dřevorubec, co si rozdělává oheň, aby si rozmrazil ruce, sekeru má opřenou o smrk a všude je bílé ticho jako na začátku svatby; někde hučí příboj, daleko, tříská sebou o skálu a hrozí děsivou napřaženou vlnou."

Nyní to vypadá, jako by literatura či POEZIE na rovině jazyka suplovala „šílenství" či „nenormalitu" na psychosociální rovině. „Asi když se tři lidé domluví na tom, že ovoce, které leží na stole, je pomeranč, ten, který bude tvrdit, že je to banán, bude nenormální a bude bitý, kurtovaný a bude křičet hrůzou, protože porušil řád normality, dohodnuté právo tří lidí, společnosti, která se na něčem domluvila. Jenom štěstí, že existuje Poezie. Člověk by umřel, kdyby žil jen s vědomím pomeranče." Takové nahlížení Poezie či Literatury jako cesty úniku se pojí s nepojmenovatelností „nenormálního" světa, což je jen orlem mince, jejíž hlavou je naprostá identifikace slov a světa resp. věcí. Magická představa, že věcí se zmocníme jejich pojmenováním, vynucuje poetickou praxi pro zmocňování se cizího a nenormálního. Obvykle slýcháme, že „básník pojmenovává nové skutečnosti" atp. Nic nového, ale přesto…: „SLOVO!… to trvalé pouto: někdy vyřknuté s takovou naléhavostí… že hrobníkům bez citu padají ze stropu očí hořké slzy…," trocha patosu k „POEZII" velkými písmeny a „se Zet – jako konec abecedy" patří.

Nacházíme tu však hranice, v nichž dochází k posunům a přechodům mezi normálním, nenormálním, prostou domluvou a poezií. Z jedné strany nedosažitelné sdělení či vyjádření jako prostředek porozumění, z druhé naprostý blábol – podmanivý, ale temný; a někde uprostřed pobíhá literatura a poezie. Hledání těchto hranic, jejich nesmělé ohmatávání a přechody mezi nimi, jsou supercloumákem naléhavosti, kterého je nám nejen v těchto pivně splývavých a líných dnech rozhodně zapotřebí, a který nám může nalít třeba právě Kahudův výbor z Ryčlovy tvorby.

(Václav Ryčl: Pavilon číslo 13, Petrov, Brno 2003.)

Jakub Chrobák: Kam s ní? Nad prózou Jana Kobzáně.

Kniha Jana Kobzáně O zbojníkoch a pokladoch v době svého vzniku nezpůsobila žádný velký rozruch, zato toto dílo obdivovali autoři uměleckým cítěním Kobzáňovi blízcí (připomeňme alespoň Vladislava Vančuru a Josefa Čapka). Dnes je známá spíše tím, že ji autor sám ilustroval nádhernými dřevoryty. Navíc je kniha zařazována trvale jako jakýsi dokument lidového vyprávění, snad dokonce laická verze sběratelské práce. Je to myslím veliké nedorozumění, proto se pokusím několika poukazy na zvláštní, svrchovaně umělecký svět příběhů Kobzáňovy knihy poopravit pohled na umělce, který je u nás prakticky neznámý, protože se stal „regionálním" výtvarníkem, což dnes znamená lidovou, ne úplně kultivovanou atrakcí.

Především: kniha se od folkloristiky liší jednotnou stylovou řečí. Všechny příběhy spojuje schopnost nejen zaznamenat, ale i vnitřně interpretovat jednotlivé postavy, jejich psychologické příběhy, způsob mluvy, atd. Není to jen záznam valašského nářečí, Kobzáň tuto základní stylovou rovinu překračuje hned několika směry. Pokusím se to ukázat na závěrečném textu, O dvúch súsedoch a o zbojníkovi, co spál pod hlohovým chrástem, jak ho našli.

Za prvé vypravěč výjimečně používá i spisovnou češtinu, navíc ji užívá nečekaně, bez nějakých zvláštních, jasně čitelných motivací, čímž prozaický text dramatizuje, protože není patrné, z jakých důvodů jsou na určitých místech tvary nářeční a tvary spisovné. Jde možná o to, že i Kobzáňova próza vznikala jako jakýsi hlubinný výtrysk, láva, která se nahromadí a pak likviduje vše kolem sebe. Podobná je totiž i struktura Kobzáňovývh obrazů. Všechny ty zádumčivě přísné tváře upomínají se bou na boj, který se odehrával mezi plátnem, barvami a umělcem.

Ano, možná, že jde o znak jakési regionálnosti valašské kultury, kterou se jednotlivé odborné ústavy odmítají soustavněji zabývat, ale je-li tomu tak, pak jde o znak, o nějž by se měla pokoušet celá kultura, řekněme: jde o znak jednoho z posledních aspektů identity uměleckého díla a smysluplnosti tvůrčího činu. Bez něj umění přestává být tím, co od něj očekáváme, musíme očekávat: poslední vozbou, za kterou už je pouze lhostejný a tichý, spořádaný svět.

Zpět ke Kobzáňovi. Působí nečekaně, když ve scéně z trhu, z prodeje býka, je jednou užito spisovné vazby, aby se za chvíli, snad v podlehnutí představě debaty dvou Valachů, znova přešlo k dialektu. Ovšem situace tím zůstává významově napjatá, stále od ní cosi očekáváme, cosi jiného, a nakonec, v pokračování, se to i dovídáme: je to tón skrblictví, který se ozývá ze spisovné vazby:

„Chlapisko zacéníl. Préj tolik a tolik. Ale Filipovi to bylo málo."

„Přidáš ešče." A řekl, co za ni chce (proložil J. Ch.).

„Íííí... Bratře, spustíš. Co spustíš?"

Tento tón bude sice potrestán nejprve krádeží (když totiž Filip jde s penězi lesem, je okraden) a později i výsměchem. Aby se vypravěč mohl vysmát jedné postavě, stačí když vykreslí její nehrdinské chování, zejm. slzy jsou výrazem ne-mužnosti: „Začal naplákať (proložil J. Ch.) Filip. Že tento, že dyť je chudobný, dětí hromadu že má a gdesi cosi, prosíl" A zde Kobzáň volí pro změnu výraz nářeční, ale s poněkud odstíněným významem. Naplákať totiž není jen začít plakat, mít na krajíčku, ale má též význam „pláčem obtěžovat". A to je účinek, kterého próza dosahuje. Chtě nechtě je čtenář dotčen bázlivostí Filipovou a když se k ní skrytě přidá i onen spisovnou vazbou zdůrazněný pocit hamounství, postava je nám krajně nesympatická a zbojníci jsou vlastně v právu.

Dalším bodem, kterým Kobzáň překračuje lidovou slovesnost směrem k výsostnému uměleckému činu je skutečnost, že Kobzáňovy příběhy jsou vícevrstevnaté; jednotlivé děje mohou být jen epizodickými zápletkami, ale mohou mít také svá pokračování, čímž je Kobzáň velmi blízko vývoji moderní prózy. A tak i v příběhu O dvúch súsedoch a o zbojníkovi, co spál pod hlohovým chrástem, jak ho našli se prodej Filipova býka neobejde bez „dopovězení."

Když už se zdá, že Filip je ztrestán krádeží i posměchem, přichází třetí, uklidňující, a do jisté míry i lyrický smích: Filip ve fantaskní noční scéně potkává démonického muže se „stříbrnú píščelkú", kterému si stěžuje a přidává svému neštěstí: „Co plaču... Podívajte sa, velkomožný pane. Su chudobný člověk, dětí hromadu, nahé, hladné, vola sem mosel prodať, coby mě hlady nepomřely..." Ovšem muž svou píšťalou přivolává zbojníky, před nimiž plísní Filipa za lež. A navíc: koná se hostina, jakási veselice, ve které se ozývá pohanská potřeba masa, zpěvu, tance a pití, jež je zakončena zabijačkou Filipova býka. A Kobzáň tu znovu použije prostředek, který není typický: vnitřní monolog postavy nijak neuvozený. Zničehonic tu kontrastně vedle sebe stojí nepojmenovaní svobodní muži a sedlák nemyslící na nic, než svůj majetek: „Filip enom pohlédál. Si myslél první chvílu, že gdyž mu peníze zebrali, že aspoň teho vola mu nechajú si odvésť. (...) Až bylo maso navařené, chlapi polévku vyléli na zem a enom samunké maso jedli. Kolik gdo chťél. Rukama si brali. Z kotlů.

Volali na Filipa: „Čuješ, poď si vzít."

Ale Filip nechťél. Ani do huby."

Další zvláštností Kobzáňových zbojníků je způsob, jakým naznačuje tónickou strukturu řeči. Z uvedených případů je patrné, jaký význam pro Kobzáně měl důraz, asi nejvíce patrné je to na dlouhých hláskách ve slovech „nechtěl" a „chtěl". Ovšem znovu: nejde o žádné pravidlo související s dialektologickým či jiným přepisem. Postavy, které tu myslí, konají a cítí, mluví naprosto osobitou, Kobzáňovou řečí.

Je ještě mnoho dalších témat, o kterých by se mělo v souvislosti se jménem Jana Kobzáně mluvit, a to v širším kontextu než jakým je jedna nářeční oblast, jeden kraj. Za „škraboškou" (beztak nádhernou) folkloru se totiž skrývá podstatný umělecký čin. Nejprve je ale nutné ustavit Kobzáňovo dílo v odborném mínění, vyvzdorovat mu místo v české literatuře, potom snad dojde i na srovnávání, která mohou ukázat zajímavé souvislosti.