TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

Rozhovor

Filip Mikuš: Rozhovor s Jiřím Dědečkem

Filip Mikuš: Rozhovor s Jiřím Dědečkem

Na otázku Co právě děláte? Jste mohl několik let odpovídat názvy svých pořadů, v televizi to bylo Cizí slovo poezie (svého času i Tykadlo), v rozhlase Písničky po francouzsku. Co vedlo k jejich ukončení, a co tedy nyní děláte?

K pořadu Tykadlo jsem přišel opravdu jako slepý k houslím – jednou dvakrát jsem pozván jako host, pak jsem byl dramaturgem Jurou Kavanem vtažen. Byla to pro mě zajímavá práce zejména poté, co odešla moderátorka Zora Jandová a pořad začal režírovat Martin Řezníček, tehdy se příjemně podobal diskusnímu pořadu Na hraně, jen pro nižší věkovou kategorii. Když se pak ale nějaká paní dramaturgyně nechala slyšet, že z toho chce udělat talk-show pro adolescenty a když vyhodila Řezníčka, neměl jsem tam už co dělat.

Pořady Cizí slovo poezie a Písničky po francouzsku skončily v rámci takzvaných reorganizací a výroby nových programových schémat – hlavně ušetřit, na externisty nebudou peníze. Obě veřejnoprávní média (ČT2 i Čro2) se snaží nenajímat lidi zvenčí, ale zadávat práci vlastním zaměstnancům. A tak v rozhlase místo mého pořadu se objevily Písničky po evropsku jako redakční práce, ostravská televize pak rovněž mírně pozměnila název na Hlasy poezie, aby pořad v očesané formě běžel dál (s dokonalým okopírováním postupů „mého" režiséra Zdeňka Tyce ). Já ale dělám stále totéž – píšu, koncertuju, nahrávám. Televize nebo rozhlas byly vždycky jenom něco navíc, nikdy jsem si na té práci nijak nezakládal a věděl jsem, že jednou skončí. Přesto však Poezie běžela 5 let a Písničky dokonce 8.

Vystudoval jste knihovnictví a vědecké informace na UK a později scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Občas se zmiňujete o svých pěti šesti hotových scénářích. Mohl byste nastínit některou fabuli či jinak přiblížit své scénáristické dílo?

Nemám nic, co by se dalo nazvat scenáristickým dílem, a jestli jsem někdy mluvil o pěti šesti hotových scénářích, bylo to v nadsázce. Ještě na škole jsem sice napsal podle Čapka Experiment profesora Rouse, natočila to brněnská televize s Petrem Nárožným, později jsem odevzdal na Barrandov pár nápadů více či méně rozpracovaných. Už jsem je ale všechny zahodil, pamatuju si jen scénář filmu pro mládež Samá voda, byl to příběh z prostředí veslařského klubu, o patnáctiletém klukovi a jeho homosexuálním trenérovi. Jakési scenáříky se pak vlastně musely psát i k Poezii. Teď dokončuju pohádku pro ČT.

Někteří víceoboroví autoři využívají různých médii tak, že v jednom každém jako by ze sebe vydávali trochu jinou část svého já.Má otázka směřovala spíše k tomuto: je pro vás film možností vyjádřit něco, co píseň či fejeton přesvědčivě nepodají?

Určitě ano, ale neumím to přesně definovat, protože jsem si to ještě pořádně nezkusil. Kdybych to ale měl trochu přiblížit – nejzajímavější mi v poetických klipech připadaly chvíle mlčení, kdy po určité pasáži textu sleduje kamera jenom výraz tváře. Významně mlčet se jinde nedá.

Ještě ke scénářům. Vnímáte je jako dílo čistě literární, které někdo nějak zpracuje, anebo máte úplnou představu filmu, jenž byste si nejraději (odmysleme všechna technická, finanční a jiná úskalí) natočil sám? A jak by tedy vypadal film Jiřího Dědečka?

Nemám žádnou ctižádost natočit si film, knihy mě zajímají mnohem víc. A svých nepatrných pár scénářů považuju za polotovary, s kterými pak režisér naloží podle vlastní úvahy. Umím si ale představit, že bych v některém z nich hrál stejně úsporně, jako v těch vydařenějších poetických pětiminutovkách.

Prý jste se hlásil na DAMU. Mám teď podezření, že jste chtěl být herec.

Měl jsem na závěrečném vysvědčení z gymnázia sedm čtyřek a trojku z chování, hlásil jsem se tudíž na leccos, jen abych nemusel na dva roky na vojnu. Dělal jsem zkoušky na práva, na Tělovýchovný institut i na DAMU, aniž bych doopravdy chtěl být právníkem, trenérem nebo hercem, i když k tomu poslednímu jsem jistě měl nejblíž. Vzali mě ale až v dodatečných zářijových zkouškách na novinařinu, to už jsem měl doma povolávací rozkaz… Po roce příšerné novinařiny jsem přestoupil na knihovnictví při FFUK, tam bylo tak příjemně, že jsem i dostudoval, o pár let později jsem absolvoval také FAMU, obor scenáristika a dramaturgie.

Vy jste ovšem byl na FAMU též v roli pedagoga. Jak jste se v této roli cítil?

Mizerně, tedy úměrně platu. Však taky mé působení na FAMU nepřežilo jeden semestr.

Nejčastěji býváte označován jako písničkář a básník. Na oblíbené autory z oblasti poezie býváte dotazován. Mě by však zajímalo, jaká umělecká próza je vám nejbližší?

Ruská a francouzská klasika od konce 18. do počátku 20. století. Průzračné Maupassantovy romány čtu už po několikáté, Gončarovova Oblomova s oblibou cituji… To je ovšem situace posledních pěti let, předtím to byl Faulkner a před ním Kafka…

V 70. letech o vás bylo psáno v časopise Melodie (tehdá jako o mladém nadějném), že jste vášnivým čtenářem literatury sci-fi, a že o tomto žánru dokonce pojednáte ve své diplomové práci. To jsou tedy dvě otázky.

Vědecko-fantastická literatura byla za totality žánrem, v němž se dalo říci mnohé, co by jinde neprošlo. Většina děl společenské větve (nejen Orwell – 1984, ale i Huxley – Konec civilizace, Boule – Planeta opic, Zamjatin – My, a spousty dalších) se mi zdála tak jasně protisocialistická, že jsem se divil, že je lze vůbec v antikvariátech koupit. Když jsem končil studia knihovnictví na FFUK, vybral jsem si jako téma diplomové práce společenskou funkci vědecko-fantastické literatury. Pojednal jsem to tak toporně a systematicky, že jsem dostal jedničku, a kdyby mi oponent, spisovatel Jiří Marek, nebyl vytkl, že se „s obdivuhodnou virtuozitou vyhýbám slovu socialismus", mohl jsem už dneska být PhDr přes sci-fi…

Neplánujete – teď či v budoucnu – napsat rozsáhlejší prózu? Myslím, že tento dotaz leží na srdci nejednomu čtenáři vašeho Oběžníku.

Píšu tlustý román. Narozdíl od Oběžníku, který se umělou stavbou a jistým násilím na jazyce blížil básním v próze, tohle bude skutečný román. Už jsme s Maťou domluveni, vyjde za dva roky.

Od prózy nazpět k poezii. Prozraďte něco o své záměrně nepublikované sbírce Slizké písně. Je to dílo uzavřené, nebo klenotů milostné poezie stále přibývá?

I tady vás odkážu na Lubora Maťu a jeho vydavatelství, tam Slizské (pozor na pravopis!) písně čekají na vydání už druhý rok. Bude to další díl jeho známé poetické řady, kolibřík vázaný v kůži. Nejde ale o žádnou pornografii, jenom erotickou legraci, slovní hříčky…

Wildeova Lady Fuckingham je dnes pomalu známější (rozhodně však čtenější) něž Obraz Doriana Graye. Podobný případ je též Mácha se svými deníky, Apollinaire… Nuže, těšíte se na dobu, kdy budou Slizské písně známější něž vaše ostatní tvorba?

Netěším.

A co byste rád, aby reprezentovalo vaši tvorbu v očích a uších příštích generací?

Víte, já mám stejně radši Baladu o žaláři v Readingu nebo Máj. Kdyby Mácha Máj nenapsal a deníky nehrály svou roli pouze v kontextu celého jeho díla jako nečekaná výpověď o autorově osobnosti, asi by jako literatura nikoho nezajímaly. Doufám tedy, aniž se chci nějak srovnávat, že lidi bude bavit především to, co jsem napsal z hloubi a bez šklebu, a že Slizské písně budou brát jenom jako zábavný appendix. Nic jiného to není.

V nedávných volbách do Evropského parlamentu se objevilo vaše jméno na kandidátce Balbínovy poetické strany. Jak se vám to stalo? Vždyť by vás mohli zvolit! Jistě, u recesistické BPS je to krajně nepravděpodobné, ale stejně…

No a co? Tak bych vás potom zastupoval v Evropském parlamentu. Vadil bych vám víc než Bobošíková, Železný nebo jiní bolševici?

To určitě ne, jen mě mate ta schizofrenní situace, kdy se anarchista, jak se s oblibou nazýváte, vrhá do politiky?

Anarchista není člověk apolitický, to jenom u nás se myšlenka redukuje na házení kamení během kongresů MMF nebo NATO. Ale jinak BPS je od počátku recese, takže i tentokrát to byl pokus o zlehčení atmosféry voleb a karikování některých jiných stran a kandidátů. Hutka, Gebauer ani já jsme rozhodně neměli pocit, že jsme se tím „vrhli" do politiky. Výborně jsme se bavili a zřejmě jsme i trefovali cíl, protože například mně brzy nato volala sekretářka Železného, že by se mnou pan senátor rád hovořil…

Ve zmíněném medailonu v časopise Melodie se píše „od patnácti let přiznává seznamování s hrou na kytaru a pětistrunné banjo". Je též známa fotografie z dřívějších let, kdy se na banjo skutečně doprovázíte. Proč jste s tím přestal?

Ale nějak v tom zvuku banja byly moje chyby zřetelnější… Ovšem dneska, kdy už si moje odrhovačky nikdo nesplete s V+W, o tom nástroji znovu vážně přemýšlím, přinejmenším na příští desku.

Před lety jste plánoval čistě pacifistickou desku. Sám se ve svých písních k této tématice podezřele často vracíte. Čím to?

Torzo pacifistického plánu zůstalo na CD Kdyby smrtka měla mladý (Óda na dezerci, Žalozpěv pro vojenské sekretářky), něco už jsem publikoval na předchozích deskách (Pohyblivý cíl, Strategická), další písničky čekají na natočení, mnohé i na napsání. Vracím se k tomu tématu prostě jako občan světa: války a armády mě trápí a ne-vím si s nimi rady, tak o tom alespoň zpívám.