TEXTY č. 35 (PODZIM 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

Z archivu

Mojmír Trávníček: Dva dopisy o rytířskosti

Autorské osudy: Básník Miroslav Kubíček

Mojmír Trávníček: Dva dopisy o rytířskosti

(S připomínkou 100. výročí narození Jana Zahradníčka)

Zatímco básníci – nejenom konjunkturální veršovci – spěchali po válce již v květnu 1945 s publikováním své válečné občanské poezie a chvalozpěvů na osvoboditele, Jan Zahradníček zůstával mimo tuto tlačenici. V létě 1945 sice vyšel jeho Svatý Václav, skladba z roku 1944, ale pouze bibliofilsky pro malý okruh přátel; stejně tak vydal Jan Jelínek ve Frenštátě jako bibliofilii koncem roku 1945 Žalm roku dvaačtyřicátého. Bohatou žeň válečné lyriky dával básník dohromady jen obtížně: básně uvázly v různých skrýších nebo byly deponovány u přátel, některé se ztratily, jiné byly objeveny až po dlouhém hledání. (Historie se záhy měla opakovat: řadu básní z let 1948-52 Zahradníček svěřil důvěryhodným známým, ale jeho dlouhodobé věznění a předčasná smrt způsobily, že u nich zůstaly a vynořily se na světlo boží víc než po dvaceti letech. Příběh dobrodružného putování některých básní z vězení byl ještě dramatičtější.) Když konečně sbírka Stará země byla připravena k tisku, vydání se zkomplikovalo různými průtahy zejména kvůli „povolovacímu řízení" na komunistickém ministerstvu informací, které uvolňovalo příděl papíru pro „reakční" nakladatelství jen velmi zdráhavě. – Mezitím byl Jan Zahradníček terčem surových novinářských útoků v týdeníku Kulturní politika (šéfredaktor E. F. Burian) a v komunistickém tisku; nařčení z kolaborace s nacisty bylo sice čirou fantasmagorií, tím nenávistněji však bylo požadováno, aby byl vyhnán z české kultury proto, že za druhé republiky (1938) prý „napadal zavile základní ideje, na kterých stála první republika", tupil soudruha Stalina atd. Leckteré věty z těchto žurnalistických útoků byly zakrátko takřka doslova převzaty prokurátorem a soudem v nezákonném procesu, který v roce 1952 Zahradníčkovi vyměřil 13 let žaláže.

Na jaře 1946 se svěřuje básník příteli Vladimíru Vokolkovi: „...má vykřičenost zrádce a kolaboranta mne izoluje, nikdo o mne nezavadí, zvláště tady v Brně. Stýkám se, abych tak řekl jenom s našimi lidmi." Právě tento trýznivý stav však přispěl k úžasné básnické regeneraci: „Chystám se k něčemu, k nějakému verši, a cítím, že musím začít zase od začátku. Zkušenosti za posledních devět měsíců jsou po všech stránkách tak převratné a ohlušující, že dosavadní prostředky na jejich vyjádření nestačí..." Ohlašoval se tak zrod lyriky Roušky Veroničiny a exploze La Salletty a Znamení moci.

Osobní situace pomlouvaného básníka, čerstvě ženatého redaktora Akordu a šéfa nakladatelství Brněnské tiskárny, byla kormutivá, izolace stresující. Tehdy se mezi našimi, tj. těmi, kdo zůstali věrni přátelství se Zahradníčkem, osvědčil zejména Robert Konečný (1906 – 1981), vědec ryzí mravní integrity a básník (vědecky pracoval v oblasti psychologie a filozofie), za okupace vězněný odbojový pracovník nezpochybnitelného charakteru. Byl znám také jako popularizátor Masarykových filozofických a politických myšlenek. Vedl tehdy literární rubriku v brněnském deníku Čin a řídil měsíčník List Sdružení moravských spisovatelů. Pravidelně přispíval Janu Zahradníčkovi do revue Akord a zastával se ho zejména v literárních kritikách jeho nových knih. Z jeho korespondence vyplývá, že mu rozmanitě pomáhal i v osobních a rodinných záležitostech.

O tomto ušlechtilém přátelství vydávají výmluvné svědectví dva dopisy Jana Zahradníčka z kritického období prvního pololetí 1946. Ohlas vzrušených událostí živě vnímáme ještě po letech, stejně tak dojemnou vděčnost Zahradníčkovu. První dopis je datován v Brně 17. ledna 1947 (tedy v den básníkových jednačtyřicátých narozenin), druhý o pět měsíců později, 17. června 1946.

Milý příteli, chystám se Ti napsat, co jsem se vrátil po Novém roce do Brna, ale musel jsem zatím do Prahy a na svatbu Mastníka a včera a dnes jsem doma, trochu churavím. Jeden dobrý člověk mi přinesl výstřižek z Činu. Tvůj referát o Žalmu, potěšila mě Tvá slova, i když nemohu zakrýt, že své ocenění zveličuješ – vzhledem k tomu štěkotu, který se neustává proti mně rozléhat ze všech možných psinců. Dneska jsem dostal k  tomu ještě dopis od Čestmíra Jeřábka, který mi sděluje usnesení výboru SMS, abych se „až do vyjasnění záležitostí, jež je nyní předmětem tiskových debat, nepovažoval za činného člena jmenovaného Sdružení". Měl jsem tisíc chutí odpovědět mu třeba i sprostě, ale ztížil bych tím situaci, ne snad svou, ale těch, kteří se mne pořád ještě zastávají a především Tvou.

Děkuji Ti ještě jednou za Písně z cely, které jsem si už několikrát pročetl, a vždycky v nich nalézám nové věci. Mluvil jsem o nich s M. Dvořákem v Třebíči, který si jich velmi váží a staví je výš než Seiferty apod.

Nakonec ještě dotaz, zda bys nebyl ochoten přednášet v Moravanu, v cyklu (Vyskočil, Fučík, Čep) o poesii a současnosti. Bylo by to někdy v únoru. Bližší bychom domluvili ústně. Mohl by ses zastavit někdy v Občance?

Mnoho pozdravů paní Olze a Tobě, také od mé paní. Tvůj

J. Zahradníček

Drahý příteli, Mařenka mi přinesla obtah Tvého referátu o Staré zemi pro List. Jsem dojat přátelskou vřelostí a přece věcností Tvých slov o mé ubohé poesii. Sám nedovedu a nechci rozhodovat o oprávněnosti Tvých soudů, které mi přikazují tak závratně vysoké místo mezi básníky. Do toho nemám opravdu co mluvit. Mohu však děkovat Bohu, že mi dal zároveň s tak četnými a tak bezohlednými nepřáteli přítele, jehož rytířskost a  síla daleko převáží zástupy těch posunkujících a lajících. Co bych si z nich dělal a co bych si dělal z jejich nadávek, když už teď přichází tak krásné zadostiučinění? Děkuji Ti za ně ze srdce.

Přijdeme se za Vámi podívat ještě tento týden do sanatoria, ale posílám Ti těch pár řádků už dnes, tak jsem netrpělivý Ti poděkovat a kromě toho se bojím, že bych se ústně na to nezmohl.

Pozdravuj paní Olgu a Tebe a přeji Vám hodně hluboké a opravdové radosti nad Vaší maličkou.

Tvůj J.

K oběma dosud nepublikovaným dopisům snad jen poznámku, že uznalou kritiku básnického cyklu Roberta Konečného Písně z cely publikoval Miloš Dvořák téhož roku v Akordu. – SMS = Sdružení moravských spisovatelů.

V Deníku Jana Zahradníčka z roku 1960 se lze dočíst, že manželé Koneční osvědčovali své přátelství k Zahradníčkovi a jeho rodině i v čase básníkova věznění a po jeho propuštění.

Autorské osudy: Básník Miroslav Kubíček

Miroslav Kubíček se narodil před sedmdesáti lety v Dolním Městě (někdejší okres Havlíčkův Brod). Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a měl to štěstí, že se tam potkal s osobnostmi, nejen pedagogy, kteří podstatným způsobem spoluvytvářeli obraz zlatých šedesátých let. Kubíčkovými spolužáky byli například básník Jiří Pištora či Radoslav Lošťák, jeden ze zakládajících členů prvních divadel poezie (Lošťákovo prostějovské divadlo poezie se jmenovalo Větrník), pozdější dramaturg olomouckého a ještě později Národního divadla v Praze. Oba, ke škodě české kultury, předčasně odešli. Miroslav Kubíček se po univerzitních studiích usadil v Šumperku a v tomto městě, a ve složitějších dobách pak na Šumpersku, učil na středních školách. V roce1963 vydal v Krajském nakladatelství v Ostravě básnickou prvotinu „Dny sluncí". Nebylo tehdy lehké vydat knížku a každá vydaná knížka přitahovala spontánně pozornost veřejnosti. Kubíčkův originální lyrický jazyk měl zejména mezi mladými čtenáři velký ohlas. Kubíčkova poezie, zvláště pak v prvním oddíle sbírky, byla mužnější podobou Wernischovy sensitivní, životem a přírodou okouzlené poezie ze sbírky Kam letí nebe, vydané už v r.1961. Byla otevřená nekonečné rezonanci prvních milostných prožitků, ale i tak samozřejmých věcí jako je chůze či zastavení v krajině či „objevů" proměn přírodních obrazů v poklidně plynoucím čase. Autor „Dnů sluncí" ze zařadil k nadějným moravským básníkům. Do ostravského nakladatelství předal ve 2.pol.60.let rukopis nové sbírky, kterou nazval „Lesy jazyčné". Vydání tohoto básnického titulu bylo ohlášeno, příšel však rok 1968 a  zákaz publikování. Na dvacet let se Kubíčkovo jméno vytratilo z české literatury.

Od roku 1990 vydal Miroslav Kubíček osm knih, tři sbírky pohádek, ostatní jsou knihy veršů. K vydání má připraveny dva soubory pohádek z  Jesenicka.

Kubíček je básníkem Jeseníků. Zná tyto hory důvěrně, umí jim naslouchat, snaží se porozumět jejich řeči a převést tuto řeč do našeho jazyka. A  tak zcela přirozeně a ve stále znovu obnovovaných básnických pokusech Kubíčkova autorská řeč šumí a praská, přelamuje se jako vody přes kameny a jezy, křičí a vzápětí se ztišuje, aby nabrala znovu dech pro vyjádření osobní, mnohdy bolestné životní zkušenosti.

Před nedávnem se severomoravský autor pustil do básnicky stylizovaného vzpomínání. Vzniká zajímavá knížka. Z její pracovní verze publikujeme s laskavým svolením autora a zároveň s blahopřáním k autorovu životnímu jubileu část jedné kapitoly.

–dm–

Ukázka ze vzpomínkové knihy Odvalený kámen

MÁM KÁMEN NA SRDCI
kameny a mozoly
kameny tatínkovy
namoklý kámen
chvěje se modrooký
až slzí oči

…

Po jednom návratu do řeky, na které se hvězdy pohupovaly jak malé bárky, jsem cítil dotek mokré vody až do kostí. Chlad se protahoval mým tělem, svíjel se jak chycený úhoř, takže v této chladné samotě jsem zatoužil po slovech blízkých lidí. Nepotřeboval jsem hlučnost hostince, zlákala mě tichost místnosti, ve které ke mně promlouvají knihy, obrazy, hudba. Otevřel jsem krabici s dopisy, potřebovaly by roztřídit, a než jsem sáhl po prvním, skoro jsem se zachvěl. Cítil jsem, jak se vrací čas. Třeba z Olomouce 22. 5. 1956. Píše mi pozdější univerzitní profesor PhDr. Oldřich Králík: „Milý pane kolego, něco jsem povídal, že si nedám vzít právo na svatební blahopřání. Už jsem jich napsal hodně a lehko by jim hrozila rutina a šablona. A myslím obyčejně na konkrétního člověka, a to je dost jistá ochrana před šablonovitostí…Včera jsem Vás viděl a slyšel s paní Kučerovou, která o Vás hezky vykládala… Obávám se, že jste udělán z těsta básnického. Ale že z básníka máte více té zranitelnosti než sobecké fascinace…. Myslím, že nikdy nezapomenu na vyjeveného Chlapce s rohlíkem… Je zapotřebí mít talent ke všemu. K poesii, k studiu i k tomu být člověkem. Nemohu Vám dávat recepty ani k jednomu ani k druhému. Ale přeji Vám ze srdce, abyste co nepozorněji využil té vzácnější hřivny, té hřivny života. Váš Oldřich Králík."

Vrátilo se mi studentské mládí. Děkuji Vám, pane profesore. Měl jsem Vás rád. Sedím s Vámi na břehu ramene Moravy, dívám se na Vás v kostele sv. Mořice. Stále Vás vidím…

Listuji mezi dopisy a vrací se mi ČAS. S ním se vrací mládí, láska, kamarádství, přátelství, poezie, toulání, objevování krásy i svinstva.. To nejsou jen dopisy básníků Jiřího Pištory, Radka Lošťáka, Jaroslava Mazáče, Dalibora Maliny, Kamila Bednáře, literárních kritiků Milana Blahynky, Františka Všetičky, Františka Kobzy atd. „Můj milovaný," píše moje žena Libuše a tenhle dopis z roku 1957 mě zavádí do Zábřeha, kde jsme začínali bydlet, a zde já dovršuji svoji pedagogickou činnost. Návrat po mnoha letech s doteky skoro na každém kroku.

Dopisy Jiřího Pištory jsou plné básní. Jezdívali jsme spolu z Olomouce do Prahy, soutěžili jsme na fakultě v poezii. Píše: „Naše první duchovní setkání se odehrálo pod topoly – byla to první naše společná láska…"

„Příteli vozko, melancholiku, opilče", píše Radek Lošťák. A dále:" Tvůj dopis na mne zapůsobil jak teskná vůně orobince… a znovu ve mne posílil tu zvláštní představu, že člověk není jen přítomnost, ale vždycky celý souhrn přítomnosti a minula." A zase mnoho básní a mlčící oblohy, neboť Jirka ani Radek už nežijí. Milí melancholici, nezapomenu.

Z dopisů plných něhy, lásky a poezie Dalibora Maliny či Jaroslava Mazáče se bojím citovat. Dotýkají se mně jako maminčino pohlazení. Jsou krásné. Z dopisů Milana Blahynky, za kterým občas zajíždím, na mě mává olomoucká periferie, kam jsem často utíkal jako uličník ze šalebného města s cizími domy, kdežto domky a zahrádky na okraji města připomínaly vesnici, krajina se otevírala blíž k domovu. Současná doba Milanovy práce dost přehlíží, pořád někdo k něčemu přihlíží, někdy až fanaticky, pomstychtivě. Milan žije v Horce dost horce, je moudrý.

Z posledních dopisů zahřívají slova básníka, který se z Pardubic uchýlil do Libiny. Petr Vosáhlo žije na starém statku v objetí ženy Růženky a knih jako Bohuslav Rynek dříve v Petrkově. Přítel Josefa Topola, výborný dramaturg a režisér. Mazlí se s ovečkami, s myšlenkami a se slovy. Za ním do Libiny jezdím rád – začínal jsem zde učit a pár let jsme zde se ženou bydleli. Jak se mnohé vrací! Když člověk stárne, asi zároveň mládne. Ticho stárnutí je často ohnivé. Raději trochu skepse z ruského přísloví: „Mládí nekoupíš, staří neprodáš." A basta.