TEXTY č. 36 (ZIMA 2004-05)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ]

Jen tak

Martin Škabraha

Martin Škabraha

byly Vánoce. A v televizi byla Pyšná princezna. A ta ze zlatou hvězdou na čele taky. Jiná přispěchala s Troškou do mlejna. A zapomenout nesmíme na Jasněnku, trojoříškovou Popelku a spoustu dalších, méně slovutných dam. A mužů, pardon. Jeden národní mýtus praví, že česká pohádka, to je pojem. Vezměme ten pojem za slovo. Co o nás říká? Především to, že Češi jsou národ sedláků, úpících pod nespravedlivým jhem panstva, zpravidla degenerovaného, s německým či jiným přízvukem mluvícího a – což je nejhorší – bohatého (čti: nezaslouženě bohatého). „Malej, ale šikovnej" český člověk je ovšem všechny přechytračí, zpravidla za pomoci nějakých kouzel, dědečků, babiček, vodníků, skřítků nebo víl. A dobrého srdce, abych nezapomněl. A zlatých českých ručiček, rozumí se samo sebou. (Což mi připomíná jedno interview se samozvaným géniem české pohádky Z. T., kde tento básnil o krásné české povaze, jak se v pohádkách – zejména tedy jeho – zračí a jak ta česká dobrosrdečnost by měla konečně zvítězit nad tím americkým sexemanásilím; na dotaz, co se po natáčení filmu stane s kulisami televizáky vystavěného veřejnoprávního mlýna, pak režisér shovívavě mávl zlatou českou ručkou: „To lidi rozkradou…") Typické přitom je, že největší padouch nebývá ten nejvýš postavený. Opravdoví zloduši jsou jeho „dobří rádcové", svévolní byrokraté či místní šlechta, baroni, knížepáni a jiná verbež. Politika totiž v české pohádce není nic jiného než klam a podvod, příslovečné piklůkutí. Sám pan král to ale myslí dobře. Sice tu a tam neví, zda má odvolat, nebo slíbit (věčné to české dilema), ale jinak je to role veskrze pozitivní a mocný panovník (nejlépe pekařského původu, neboť ten ví, jak se chleba láme), je v posledku jediný, kdo může vše v dobré obrátit. Král totiž vládne silou ducha, politiku nedělá. Leda snad nepolitickou. A proto ho Češi mají rádi. Pravda a láska může konečně zvítězit nad lží a nenávistí.

Ale v televizi běžely i jiné pohádky než ty české. Stříbrné jezero, rudý gentleman, poslední (kéž by) výstřel, Ilči a Hatátitlá – co vám to říká? Přiznám se, že jsem neodolal. Avšak kritický duch, hrůzná deformace z dlouhodobého vysokoškolského studia, mi nedovolil zažehnout v sobě naplno plamen někdejší romantiky. Už ani ta nostalgie není, co bývala… Nebyl jsem s to vidět nic jiného než chyby. Tak např. promítání monarchických šablon, zděděných z evropské historie a ztělesněných i ve výše zmiňovaných pohádkách, do života Indiánů. Náčelník je vylíčen jako panovník či generál, kterého ostatní na slovo poslouchají. Vinnetou je tak za života svého otce vlastně korunním princem a Nšo-či princeznou. Vláda v kmeni je vlastně dědičným lénem jedné dynastie… Ve skutečnosti (jak opojný je tento výraz, jak dospěle zní!) se severoamerické indiánské kmeny vyznačovaly spíše nehierarchickým a necentralizovaným uspořádáním, což bylo jednou z hlavních příčin jejich vojenských porážek. Když se bojovníkům nechce, tak válka prostě není. Co bychom za to dneska dali…

Jiným zajímavým rysem Reinlových filmů, ale i Mayových knih, je to, jak navzdory svému – dnešními pojmy řečeno – multirasovému a multikulturnímu étosu nakonec stvrzují civilizační, ne-li přímo rasovou méněcennost Indiánů. Za to „vznešeně divošské", co ve Vinnetouovi je, nemůže jeho apačská výchova (s tou je spjata spíš zákeřnost „božího soudu" v prvním dílu), ale duchovní odkaz Klekí-petry, Bílého otce. Ten nejstatečnější a nejmoudřejší ze všech je pak samozřejmě Old Shatterhand, opět běloch a náhodou Němec. Vinnetou je sice hodně, opravdu hodně fotogenický, ale jeho největší předností je vlastně věrnost a oddanost bílému bratru. Indiánské ctnosti, jsou-li jaké, jeví se tedy býti spíše ctnostmi psa…

Jinak ale ideál všelidské rovnosti a míru náležel k typické atmosféře 60. let, zatížených přízrakem atomového konfliktu. Sbratření „bílých a rudých" (hvězd) pak vyznívalo obzvlášť intenzivně zrovna v Německu, násilně rozštěpeném na dvě části. Bohužel, pravda a láska se snadno stávají především dobře prodejnou značkou. Průvodním jevem vzniku slavných filmů tak byly prudké tahanice dvou konkurenčních štábů o exkluzivní smlouvy s ;herci a honba za komerčním úspěchem bez ohledu na předlohu a kvalitu (vzpomeňme hlavně nekonečná pokračování). Zlatý poklad Apačů zatemnil rozum nejen záporňákům z Mayových příběhů.

Ale nic proti pohádkám. O Vánocích se jim věřit může. Tak jako se můžeme přejídat a válet u televize. Na Nový rok si slíbíme, že to zase všechno vyběháme. Ne že by se to tak úplně dodrželo, ale i snahu je třeba ocenit. A proto přeju všem čtenářům, aby tento rok láska a lež konečně zvítězily nad pravdou a nenávistí. Nebo to bylo nějak jinak?

Martin Škabraha