Život je nekdy tajak žebř do kurníka,
takéj tak krátký a aj podělaný.
Umíja dvě řeči,
jednu nahlas, druhú potichu.
S hlúpým sa nedomluvíš,
se soplivým nenajíš.
Nechajte starosti slépkám,
ty sú na to, aby sa staraly.
Spješéj dostaneš od Valacha kobylu,
než od Hanáka kobylinec.
Neviděl ho jakživo a předtím nigdy.
Gde sa kúří – kuř,
gde sa pije – pij,
ale gde sa něco dělá,
odéjdi, abys nezavazál.
Ten, gdo lže, umí o jednu řeč vjecéj.
Co má střízlivý na srdcu,
to má opilec na jazyku
Slovo není pantok.
Ranní špička
V rozespalém autobuse
polohlasné hovory
o včerejším utkání,
polovina tváří skrytá
za novinovými závoji.
Zelená je tráva
a rudá jsou práva.
Porucha klimatizace v n. p. Zora Olomouc
Dnes jsem poprvé poznal,
co je to vlastně peklo.
Peklo totiž nejsou
pokaždé ti druzí.
Skutečné peklo
je tovární hala,
naplněná do výše pasu
třiceti tisíci roztavenými
čokoládovými čerty.
Bynda (Hostinec u Bystřičky)
Dám si eště jedno,
lidi kolem blednó,
dám si eště druhé,
brzo budu tuhé.
Leo Hruda (1935-1988), zapomenutý všestranný génius, představitel
poválečné olomoucké bohémy, kterého představil Michal Jareš v pásmu
v Aluzi 1/99. Uvedené básně pocházejí ze sbírky Levý závit, vydané
v roce 1969 Vlastivědným muzeem ve spolupráci se Závodním klubem Moravských
železáren v nákladu 80 výtisků.
Yveta Shanfeldová
ČEKÁNÍ
Trápení je dláto,
když prší, nejde stavět, nic nejde
nainstalovat na dům.
Zvuk deště a dlát,
a vůně. Zvuk trápení.
Večer je slyšet svět,
zabydluje se
v korunách stromů,
zvuky hnízdí v kmenech,
které se rozrůstají
po staveništích.
Ve tmě se všude staví,
kroky se nezdráhají,
světla tramvají mizí
v blízkosti zvučné vůně.
20. října 2004
* * *
Listí odpoledne.
Ze žulové
obruby chodníku
cítím v ústech krev.
Slova pusa a polibek mě mírně
ale zřetelně kopnou
do žaludku, z vůně podzimní minuty
bezděčně roztahuji prsty.
Je možné vecpat
si celý říjen do úst,
zakrýt oči větrem,
sprchnout čekáním,
přivinout se k betonu,
milovat se vlhkým klínem.
Celý zduřelý někde na stráni,
kde, jak řekla Josefína,
není nic.
14. října 2004
NÁVRAT
Kus světadílu na zahradě za domem,
podzim měří své kroky,
každý den je neděle,
štěrkem vysypaná
chvíle. Chodníky podél prudkých
spádů, nedělní beton starých zdí.
Dech prázdnoty omamuje nejvíc,
opasek kolejí a fungující linka.
Ale ti, na které myslím, jsou zamčeni
ve svých bytech, jejich soukromí
ohlušuje, zdrcuje.
Nebe – deštník osamění,
těsně před setměním si vzpomenu na starý
kaktus, který jednou rozkvetl.
20. září 2004
SEDMNÁCT HODIN PŘEMÝŠLENÍ
Shluky ticha odpovídají
na nevyřčenou otázku.
Rozvrh se válí
na lavičce při náměstí,
vítr počítá.
Ostrovy,
palčivá hrudní schránka
v divokých výškách.
Tohle odpoledne se
často opakuje,
na schodech,
nebo cestou přes most.
3. listopadu 2004
* * *
Šla jsem na snídani
se stosedmdesátikilovou kamarádkou.
Selhávání je nad prosté lhaní,
i když nakonec vše selhává.
Povídaly jsme si o citlivých místech,
Sandy má sedm dětí.
Sedm citlivých míst.
Čouhají ze všech stran její
neforemné osoby, děti a místa
a zuřivá bezbrannost.
Ale ne bezmocnost.
Myslím, že každý z nás
vystavuje své selhání na odiv
jako to dělá Sandy svými sto sedmdesáti kily,
sedmi dětmi a omeletou k snídani.
22. září 2004
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
