TEXTY č. 36 (ZIMA 2004-05)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

RECENZE

Jakub Grombíř: Na železnici dějou se věci

Zuzana Resslová: Krvavý thriller Martina Vopěnky

Martin Škabraha: Indiánská improvizace

Pavel Kotrla: U nás doma

Jakub Grombíř: Na železnici dějou se věci

Lidové noviny, 23. listopadu 2004

Kniha Vladimíra Pavloviče 89 míst k sedění s podtitulem „příhody z vlaku v tekuté próze" je svérázným holdem železnici coby jedné z posledních oáz nonutilitárního setkávání a životní nahodilosti v této praktické době. Taková zácpa na dálnici D1 je sice taky slušný adrenalin, ale pokud hledáte patafyziku, nic naplat, dráha je prostě dráha. Opěvoval ji nejen někdejší hit Šípa a Uhlíře citovaný v titulku; už obrozenci byli fascinováni vlakem jako poslem modernosti a velkého světa, jak dokládá Vladimír Macura v knize Český sen a tak můžeme pokračovat přes geniální povídku Jaroslava Haška Ve vlaku až třeba k současnému básnícímu štrekaři Tomáši Řezníčkovi. Přesto jde v případě této knihy o dosud nevídanou sondu do problematiky vlakového přemisťování. Pokud někomu unikly dosavadní Pavlovičovy exhibice časopisecké, má jedinečnou schopnost se přesvědčit, že do české literatury vtrhnul ojedinělý sarkastický běs a virtuóz slova v ;jedné osobě.

Autor má cit pro absurditu každodenního dojíždění příměstskými vlaky, které degraduje všechny obce do padesáti kilometrů od Prahy na pouhé noclehárny. Z Pavlovičovy knihy je cítit misantropie, která se čas od času zmocňuje každého, kdo je nucen obcovat s onou bohulibou institucí, jejíž hrdou značku ČD klienti zpravidla interpretují jako „Času dost". Známe to všichni – mobilové privatissimo vykřikované na celý vagón a ze sedadel spolucestujících vyhřezlé vulgární bláboly, které jistý nejčtenější deník považuje za titulky. Leckdy je ovšem humor poněkud samoúčelný: při ranní cestě do zaměstnání ze sebe málokdo vydává to nejlepší; ba neváhám se domnívat, že i svatý Augustin by v pantografové tlačenici vypadal jako pablb.

V knize se prolíná intelektuální ironie s jímavým naivismem. Pavlovič je jako neřízená střela, k inspiraci mu slouží cokoli. Nic si nemůže být před jeho zkoumavým zrakem jisto - každodenní figurky i náhodní cestující projíždějící na Plzeň či Hradec, theatrum mundi na kolečkách plné flirtování, anekdot a módní astrologie. Hra se slovy je až opulentní, jména postav jsou mírně pozměněna způsobem, jaký použil Milan Kozelka ve své knize Ponorka pro štamgasty této proslulé olomoucké hospody. Fascinace volně plynoucím hovorem a bizarními detaily připomene Bohumila Hrabala, ostatně část knihy se odehrává právě v Libni, na místě dnešní hokejové velesvatyně. Sebeironický styl vyprávění, který bere kritikům vítr z plachet tím, že všechny jejich výtky předpovídá, i záliba v magičnosti všedních momentů může zase evokovat dílo polozapomenutého Roberta Walsera. Jen na drobnou ukázku Pavlovičova smyslu pro český povahopis, jak se projevuje v extrémních situacích, o něž není na železnici nouze: „Taky se znám s výpravčím Míšou. (…) Je to můj koaliční druh, zaměstnanec drah. To takhle jednou pantograf vypověděl službu, bylo to zrovna u nás v Čelákovicích. Čekali jsme na dýzl, čekali jsme na prsa. To jsem věděl od Míši, od drah pochopitelně informace žádný. To víte, lidé remcali, koukali jako slepice na vyvýšené hroudě, rozhlíželi se trhavě sem a tam, ani jsme nemuseli jet, aby to s nima pěkně šilo. No a Míša se do toho přidal, říkal, že to drží jen nátěrem, to jako ten pantograf, že to má třikrát přetočený tachometr, a dále rozváděl své pomlouvačné teorie proti svému chlebodárci. To mi byla loajalita, to mi byla soudržnost s molochem, neodvážil jsem se jej popeskovat, eště by se do mě lidi pustili."

Ne vždy je ovšem na kolejích tak veselo. Příkladem je hororový výjev s vlakem naloženým fanoušky Baníku. Stálý platící zákazník (o zdražování nemluvě), jehož průvodčí kvůli chybějícím vousům na průkazkové fotografii seřve do bezvědomí, se může pozastavit nad bohorovností, s jakou dráhy obětují soupravu kriminálníkům, aby se na ní dosyta vyřádili. Pasáž o výletu k románské bazilice v zanedbaných Tismicích ukazuje, že postjézéďácký venkov dnes převážně vadí. Překáží výstavbě dálnic, supermarketů, satelitních městeček a dalších atributů rozkvětu, jeho obyvatelé jsou převážně na sociálních dávkách a volí strany s nulovým koaličním potenciálem. Historky nejsou nijak převratné, leccos zná cestovatel z vlastní zkušenosti: jako pána, tragicky lomcujícího oknem vagónu, aby poté, co mu ho útlocitní spolucestující pomohou otevřít, vykřičel do světa zásadní poselství: „Čau Bachor!" Najdeme ovšem i momenty plebejského šotkovství a smyslu pro panoptikálnost, jako je výrok ve své prostotě geniální: „A to jste z Čelákovic a ani nevíte, co jsou to vampýři?"

Dochází zde dokonce k jevu, který tuším nemá v české literatuře precedens: jedna z povídek (epizod? odstavců? jak vlastně nazvat segmenty, na něž je tato tekutá próza rozdělena?) už vyšla časopisecky, takže autor může přidat i reakci spolucestujících, kterým ji dal přečíst. Proč ne, interaktivita je v současné literatuře žádaná. Škoda jen, že občas Pavlovič svoji bájivost neuřídí a ta sklouzne do dryáčnictví, do vyrábění zhůvěřilostí za každou cenu.

Petrovská edice vyhrazená literárním novicům doznala jistých změn – název Nezavedení nezní sice o moc lépe než New line, namísto pověstně vyblitých obálek však přichází elegantní kombinace bílé a nádražácké modři. Snad je 89 míst k sedění co do formy i obsahu (vzhledem k doposud dost rozpačité úrovni edice) blýskáním na lepší časy.

Vladimír Pavlovič: 89 míst k sedění. Petrov, Brno 2004

Zuzana Resslová: Krvavý thriller Martina Vopěnky

Román Konec zákona je již devátým knižním počinem Martina Vopěnky (1963), autor si jím udělal ve vlastním nakladatelství Práh radost ke čtyřicátým narozeninám.

Kniha nese apokalypticky znějící podtitul „zlo zvítězilo a lidé ctí desatero zvrácenosti". Koho v té souvislosti napadne Sodoma Gomora a spol. a není to pro něj příliš radostné pomyšlení, měl by raději dát na svůj (před)soud, ovládnout zvědavost a knihu neotvírat – apokalypsa se sice opět nekoná, zato zvráceností Vopěnka nešetřil.

Počátek a vlastně celý první oddíl knihy (nazvaný podle manželky hlavního hrdiny Anna) představuje velký potenciál, který – obávám se – zůstal nevyužit. Šimon, ústřední postava dění, se vlastníma rukama doslova prohrabává zpět do svého života, aby jej za trest prožil ještě jednou, tentokrát s vědomím všeho zlého, co učinil. Provázet jej bude tajemný, všemocný Hlas, snad Bůh, snad svědomí, snad obojí dohromady a ještě něco jiného… Šimon nedobrovolně ryjící se v zemi, ještě chvíli nevědoucí, odkrývá posléze část střechy kostela Panny Marie Vítězné a jeho mysl si zděšeně uvědomí, že vše přichází znovu: „…Ano, to jsem já, pořád ještě já. Ten, který tu byl přede mnou." Sotva si to uvědomil, stěny jámy povolily a začaly se bortit. Setmělo se. Ale nezamáčklo ho to, ani se neudusil. Stalo se něco mnohem horšího: bylo znovu pondělí 27. března – začátek všeho zlého. (s. 12) A pak už se příběh začne (znovu)odvíjet.

Sledujeme Šimona Svěceného, ve kterém pod vlivem všeobecné společenská anarchie postupně nabývá převahy temná stránka jeho osobnosti. Nic na tom nezmění ani mírná a rozumná Anna. Na konci Šimonovy proměny je to právě ona, která jediná mu ještě stojí v cestě k životu, po kterém tenhle bývalý počítačový specialista prahne, k životu po boku profesora Semeckého, dogmatického vůdce „svobodomyslných". Anna musí být odstraněna a čtenáři se tu nejspíš poprvé zatají dech. Proměna je dokončena, Šimon zabil.

Druhý oddíl se pod jménem Zběsilosti věnuje Šimonovu bezuzdnému řádění, násilí, loupežím a vraždám všech chutí a vůní. Pestrobarevná partička (sadista Ďábel, hlupák Slon, slaboch Krysa a infantilní Bacil), ke které se Šimon alias Vrah přidá, vyvádí opravdu psí kusy. Jenže nám při nich poněkud tuhne úsměv na rtech. Nekonečné líčení bestiálních skutků se stává nebezpečným pro čtenářův žaludek a snad i klidný spánek. Do detailu vypracované hrůzy líčené za pomoci obscénního slovníku bohužel naprosto postrádají další rovinu, kterou jsme vycítili (a po přečtení druhé části knihy už jen „snad") na počátku románu. Z původních šesti strun už Vopěnka drnká jenom na jednu, kytara kvílí k nevydržení a místo kýžené sebereflexe se o čtenáře pokusí nevolnost. Jestli se nám zpočátku mohlo zdát, že Šimonovo znovuprožívání pro něj bude trestem-utrpením, že bude neustále přítomným Hlasem nucen reflektovat své činy a znovuprožívání tak nabyde svého smyslu, zde poznáváme svůj omyl. Šimon pociťuje opět především uspokojení nad svými skutky, je pyšný na svou sílu a na to, že se konečně dokázal „osvobodit". Nedůrazné šepotání tajemného Hlasu mu kazí radost jen zřídka.

Nejen Zběsilost, ale bohužel i celý román takto koketuje se samoúčelností, působí jako pouhá záminka pro to nejpodrobnější líčení mučení a vražd. Nic na tom nezmění ani o něco mírnější oddíl s názvem Robert (což je Šimonův starý přítel, který se v obraně proti nastalé anarchii a morálnímu rozkladu společnosti opevnil s rodinou na farmě; Robertův konec je stejně tragický jako konec všech ostatních), ani závěrečná pasáž Věčnost s náznakem velkého trestu za velké hříchy. (Šimon mizel v temnotě přitahován k ní svými skutky. A co bylo nejhorší: zrychlovalo se to jako pád. Padal, a nikdy by nevěřil, že může být temnota tak složitá… Všechno v něm křičelo zoufalstvím z toho padání a on věděl, že dokud beze zbytku nezakusí, co způsobil, pád se nezastaví. Snažil se zakoušet, snažil se dokonce litovat. Jenomže zakusit beze zbytku znamenalo nejprve pochopit. A on pořád ještě nechápal. Kdyby se narodil podruhé, opět se to mohlo stát. s. 270.)

Třeba však jedním dechem zdůraznit Vopěnkovo nesporné vypravěčské a stylistické umění. Obrazy, které vytváří, jsou velmi sugestivní a živé, zvláště Šimonova psychická proměna a jeho konfrontace s Annou vyznívají přesvědčivě, nenápadně a přesto naprosto hmatatelně. Vopěnkovy věty jsou nasyceny přesnou mírou, přeskakovat, ale ani vracet se v textu nemá smysl, vyprávění plyne hladce a v poměrně rychlém tempu. Škoda jen, že jsou tato pozitiva později přehlušena Desaterem zvrácenosti, které Šimon nosí v několika výtiscích po kapsách…

Martin Vopěnka: Konec zákona. Práh, Praha 2003

Martin Škabraha: Indiánská improvizace

„Jednou jsem viděla v muzeu klobouk strojvůdců z železnice. Byl celý pošitý korálky. Myslela jsem, že je to nějaká novinka, jako bývají třeba korálkové tenisky nebo korálky pošité čepice pro řidiče kamiónů. Ale tohle byl klobouk zhotovený na konci devatenáctého století, když bylo Lakotům zakázáno vyrábět jejich tradiční předměty. Ženy tedy začaly korálky pošívat vše, co se dalo, i klobouky strojvůdců smrti. Překryly plátěný klobouk svým uměním. Své ztráty přetváříme v umění. (…) Improvizujeme." (s. 156 – 157) Tato slova z povídky Lindy Hoganové Improvizace podle mne skvěle vystihují poselství recenzované knihy. Ano, poselství, trvám na tomto patetickém výrazu. Pro knihy, jako je antologie povídek současných severoamerických Indiánů, je typické, že vracejí literaturu od soustředění na formální a čistě čtenářské (ne-li komerční) kvality k zájmu o to, kdo, co, komu a proč vypráví. Situace a záměr tvůrců se přitom jen zdánlivě vztahují pouze k jejich domovskému prostředí. Motiv záchrany, hledání a nového utváření vlastní identity v moderním světě rozhodně není téma výlučně indiánské.

Dokladem toho je i fakt, že kniha vůbec vznikla a že se tedy předpokládá nějaká čtenářská obec, česky mluvící a z absolutní většiny bílá. Způsob, jakým k vydání došlo, je přitom docela pozoruhodný. Nakladatelství Větrné mlýny oslovilo Katedru anglistiky a amerikanistiky FF MU v Brně. Tamější pedagogové vybrali reprezentativní vzorek autorů a textů z území USA a Kanady, samotné překlady povídek však obstarali brněnští studenti. Výsledek je výborný. Různost překladatelských stylů, odrážející se třeba v odlišném pojetí (ne)spisovné řeči, dobře vystihuje pestrost originálů. Až na absenci alespoň nejnutnějších vysvětlivek (třeba v zadní části svazku, aby při čtení nerušily) není textům z redakčního hlediska co vytknout. Přivítal bych ještě nějaký výtvarný doprovod, ale to už jen jako třešničku na dortu.

Být Indiánem vůbec není jednoduché. Co to totiž znamená? Původní kmenová identita je dnes realizovatelná jen stěží, už proto, že „první Američané" jsou často míšenci. Panindiánská identita je zase umělý výtvor, spjatý se spoustou neautentických konstrukcí a mediálních klišé. (Krásně to vystihuje E. L. Warriová v povídce Krajané, kde „Indián" německého původu Helmut Kráčející orel píše knihy o autentickém indiánském životě a rudochům je prodává se slevou.) K tomu si připočtěme rozpolcenost mezi vztahem k etnicitě a touhou začlenit se do současného světa, smývajícího hranice kultur. Navíc dosud přetrvávají jak pocit křivdy, tak projevy rasové nenávisti. A samozřejmým kontextem jsou nezaměstnanost, nedostatek vzdělání a bezmála všudypřítomný alkoholismus.

Asi nejdůležitějším motivem v severoamerické indiánské literatuře je úzký vztah mezi hledáním osobní identity a terapeutickou rolí tradičních symbolů, nejčastěji nějakého rituálu či obřadu, ale může to být i tanec, ba pouhé tetování. Častý je též apel na rodinná pouta. Roli terapeutického aktu ovšem může sehrát i akt samotného psaní.

První autor, u kterého se chci zastavit (v knize je jich celkem dvaatřicet), je žijící legenda N. Scott Momaday, první indiánský nositel Pulitzerovy ceny. V eseji První Američan se dívá na svou zem, do jejíhož textu vepsal i několik básnických slok, prezentuje asi nejromantičtější přístup ze všech. Indián je v jeho pojetí vlastně vznešeným divochem a Momaday tak dává určitou naději, že Vinnetou z názvu knihy by tu přeci jen bydlet mohl.

Ale opravdu nebydlí. A to ani tam, kde autoři volí literární postupy co nejbližší původní tvorbě. Nejznámějším spisovatelem tohoto ražení je zde Thomas King s typicky taškářským vyprávěním o Kojotovi, který s pomocí vlastních pšouků stvoří svět. Carter Revard zase v „pozoruhodné představě" Mokasíny pro Kristophora se zdánlivou neúctou a nevkusem míchá prvky indiánské mytologie s Biblí, Emily Dickinsonovou a kdovíčím ještě, podávaje celou záležitost tak, jak mu ji vyprávěla Sýkorka. Vážnější vztah k tradičním motivům má Anita Endrezzeová, paralelně sledující mytologickou i reálnou rovinu, přičemž ta první je vlastně skutečnější a má léčivou moc vůči druhé. Zmínit je třeba i záznam jednoho z příběhů zřejmě posledního lidového vypravěče Harryho Robinsona (1990 – 1990) Vězeň v anglickém cirkusu.

Nejbližší mi však jsou ty texty, které současnou indiánskou tematiku zpracovávají postupy v podstatě „bělošské" angloamerické prózy. Jejich poselství lze shrnout takto: není důležité být „autentickým Indiánem", ale prostě „sám sebou" – a teprve při hledání vlastního já nacházet nepostradatelnou sílu (indiánských) kořenů. To obzvlášť naléhavě vyvstává v případech, kdy jsou hrdinové nejen členy indiánské komunity, ale zároveň i nějaké další menšiny, jež je v rámci tradiční indiánské společnosti ostrakizována. Např. povídka Beth Brantové Tohle místo začíná slovy: „Mami, jsem homosexuál. Mám AIDS." (s. 52) P. G. Allenová zase v textu Temně nachová spojuje rasovou tematiku s lesbickými motivy. Zájem se tedy opakovaně soustřeďuje na různé způsoby vymezení, odlišování se, což otázku identity spojuje s všudypřítomným nebezpečím segregace a nenávisti vůči každému, kdo je nějak – jakkoliv – jiný. Domnívám se, že to, co nás přitahuje na současné indiánské literatuře je tento postřeh a výzva respektovat jinakost v její neredukovatelnosti. To není záležitost tolerance té či oné menšiny, ale jednoho každého člověka.

Tak chápu zejména poselství textů Louise Erdrichové nebo Leslie Marmon Silkové, které se vyznačují nepatetickým, často až naturalisticky oděným humanismem. Fakt, že jde o ženské autorky, patří k dalším rysům, které u indiánské literatury nepřehlédneme. Platí to i o recenzované knize. Z ní se pro mne stala největším objevem shodou okolností nejmladší autorka, od níž bych si rád přečetl i něco rozsáhlejšího. Je to Kanaďanka Eden Robinsonová. V povídce Slepá ulice naráží mj. na obrovské dilema současných Indiánů: zůstat věrný předkům, nebo kolaborovat s bělošskými úřady v procesu, kterému kanadská vláda říká Přizpůsobení? Jak zůstat svůj, a přitom nezmizet z dějin? „Někteří tvorové se rychlým změnám přizpůsobí – holubi, psi, krysy, švábi. (…) Já, oproti tomu, uvažoval Wil, jdu cestou blbouna nejapného." (s. 304)

Lze si jen přát, aby tvorba nejen Eden Robinsonové v podobné slepé ulici neskončila.

Jeffrey A. Vanderziel – Jiří Rambousek ml. (eds.): Vinnetou tady nebydlí. Antologie souč. povídek severoamerických indiánů, Větrné mlýny, Brno 2003.

Pavel Kotrla: U nás doma

Máme tady událost: šestá básnická sbírka Lubora Kasala (1958) Bláznův dům, kterou jako 77. svazek edice Poesie vydalo nakladatelství Host (Brno 2004), představuje vrchol loňské české básnické produkce. Tuto skutečnost ještě podtrhl hudební disk s nahrávkou kompletní sbírky, který tvoří přílohu čísla 1/2004 revue Aluze. Jednadvacet textů sbírky, ve kterých se jako obvykle prolínají verše s prózou, uvozených mottem Jana Amose Komenského, na něm recituje sám autor. Naše čtenářská interpretace může být rovnou konfrontována s tou autorskou, k čemuž nebývá příliš častá příležitost. Ne vždy bývá seznámení s autorovým čtením tím nejšťastnějším setkáním, naštěstí to však neplatí u Kasala, neboť ten je výborným a svérázným recitátorem, jak se ostatně mohl přesvědčit již nejeden z návštěvníků poetických festivalů. Snad neklamné dědictví Zeleného peří Mirka Kováříka, tedy generace, ke které bývá řazen.

V Kasalově sbírce ubylo trochu žlučovitosti a vzteku. Snad to není jen můj dojem, ale zdá se mi, že pocit naštvání na sebe sama, patrný se sbírek předchozích, je poněkud utlumen. Přibývá hlubší reflexe společnosti, okolního dění. Není to veselý pohled, ale nepozbývá ironie a sebeironie. Kasal je ve svém uchopení reality skeptický, neboť co s tou vší pokrouceností, deformovaností a vyšinutí a až neuvěřitelnou bláznivostí kolem? A Kasalovy verše se této skutečnosti sápou po krku. Básník pozoruje, popisuje, snaží se být jaksi mimo. Ale když ono to nejde! Jako obvykle si zaslouží zmínku i Kasalův básnický jazyk, který je opět plný narážek a záludností, vulgarismů a hrubosti.

Nerad bych také opomenul ilustrace Kateřiny Piňosové, které sbírku doprovází, a grafickou podobu sbírky. I zde měla redakce svazku šťastnou ruku a výrazná a příhodná obálka zaujme na první pohled. Z Kasalovy sbírky mám prostě upřímnou radost. A to stejnou měrou z verze tištěné a z verze zvukové. Zde se sice nejedná o nápad zcela původní, ale již to, že našel někdo odvahu navázat na přílohy Klubu přátel poezie, je nutno ocenit. Navíc, když je co ocenit!