TEXTY č. 41 (Jaro 2006)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][z archivu][jen tak ]

Próza

Simona Šípová: Hlava plnená hlúposťami

Pavel Ludvík: Letní siesta

Mirka Langerová: Večer melancholie

Simona Šípová: Hlava plnená hlúposťami

Ak existuje niekde na tomto svete raj, mne sa určite nikdy nepodarí nájsť ho. Raj je plný šťastia, a to som zatiaľ nevidela nikde. Akoby som aj mohla, mne sú všetky dvere zatvorené. Mám svoje bezvýznamné miestečko na tomto svete, z ktorého sa pravdepodobne nikdy nedostanem. Vlastne ani nemám čas rozmýšľať nad tým, ako sa z neho dostať. Napríklad dnes. Dá sa v zime premýšľať? Ráno som ešte za tmy vyšla do toho mrazu. Kým som sa dovalila na železničnú stanicu, takmer mi odpadla hlava. A ešte si idem v sukni. Chcem spraviť dojem na našu španielčinárku. A nie som v tom sama.

Na skúšku prídeme všetky v sukniach. Jane bolo zima, tak si ju nesie v kabelke. Musíme predsa zapôsobiť. Keď si tak spätne spomínam na ten deň, v podstate sa to nepodarilo ani jednej z nás.

Zišli sme sa tu len dievčatá. Napísali sme sa na prvý termín, aby sme to mali z krku a mohli sa plne oddať teórii literatúry. Je to odporný predmet pre človeka, ktorý má literatúru rád. Vezme vám to všetky ideály.

Helena, jediné dievča na tejto škole, s ktorým sa dá rozprávať o všetkom, mi po tisíci druhý raz oznamuje, že to vzdáva. Poviem jej na to, že bojovať sa musí. Sama tomu neverím, ale tieto frázovité lži niekedy zdvihnú náladu. A ona mi odpovie, že nemusí. Že je lepšie nechať sa len tak unášať bojom druhých. Asi pre toto ju mám tak rada.

Všetky baby sa zhodli na tom, že Vianoce boli príšerné a Silvester nudný. Teda nie úplne, ale mohlo to byť aj lepšie. Ja som radšej mlčala, lebo som im nechcela zobrať chuť do života mojimi zážitkami.

Po vyhodení z aj tak nedôležitej skúšky sme šli každá domov. Žiadna kolektívna kávička ako v televíznom seriáli. V reálnom živote sa každý ponáhľa domov. Lebo tam si môže robiť, čo chce. Ja som vo svojich dvadsiatich rokoch ešte neprišla na to, čo chcem robiť, a tak doma nerobím nič. Ležím na gauči, pozerám nejakú stupídnosť v telke a čakám na Eda. Môjho priateľa.

Chvíľu je to fajn. Rozprávame si trápnym štýlom, čo sme dnes zažili. V skutočnosti ani ja ani on sme nič nezažili, ale prezentujeme svoj nudný deň tak, aby vyzeral zábavnejší ako deň toho druhého. Ťažko pochopiteľná veta, ale robí to každý. Keby nie, všetci ľudia by mlčali.

Chvíľu je to fajn. Kým sa nepomilujeme. Milujeme sa, aj keď sa mi dnes vôbec nechce. Pretože nemá zmysel odporovať. Vyzeralo by to asi takto: Áno, ja to chápem. Nemusíme sa milovať, keď nechceš. To sa stáva. To je normálne. Jasné. Môžeme sa rozprávať. Tak by sme sa takých desať minút rozprávali a potom by to bolo takto: Tebe to vôbec nechýba? Ja viem, že ma už nemiluješ. Hnusím sa ti, však? Tak ja už pôjdem. Keď na mňa budeš mať náladu, zavolaj. Ale nezaručujem ti, že to zdvihnem. Alebo druhý variant: Máš 20 rokov a chuť na sex dvakrát do mesiaca. Podľa mňa to nie je normálne. Mala by si sa liečiť. Zájdem s tebou k sexuológovi. Ale aj tak viem, že chyba je vo mne.

A tak sa milujeme. Dokonca je to chvíľu príjemné. Kým ma to natriasanie neprestane baviť. Snažím sa tú ľahostajnosť skryť, aby zo mňa nebol sklamaný. Ale Edo zo mňa nie je nikdy sklamaný. Ja som zo seba sklamaná. Nerozumiem si. Z vášne prechádzam do stavu apatie. Keď si len predstavím, že sa bozkávame, je mi na vracanie. Zdá sa mi to také nechutné... V takýchto chvíľach sa vždy otočím. Vyzerá to sexy a vôbec na to nemusím myslieť. Myslím na zajtrajšok. Čo si asi oblečiem? V žiadnom prípade si zo mňa neberte príklad.

V stredu večer som pozvala svoje kamarátky na pivo s borovičkou. Mala som nedávno narodeniny a ešte sme nemali čas si niekam vyraziť. Máme taký zvyk. Keď má jedna z nás štyroch sviatok, pozve tie ostatné a ideme si vyhodiť z kopýtka. Hoci v stredu sa ťažko vyhadzuje z kopýtka.

Cestou domov pešo z druhého konca mesta som osamelo premýšľala. Najlepšie je premýšľať osamote. Keď začnem premýšľať v spoločnosti, všetci si pomyslia, že som nudná a neznesiteľná. A prišla som k takémuto záveru: S Edom nemôžeme byť šťastní. Ak nám to dlhší čas klape, Edo vždy povie alebo urobí čosi, čoho sa chytím a vytočí ma to do nepríčetnosti. Väčšinou navrhnem rozchod, aj keď to tak v skutočnosti nemyslím. On mi začne oponovať, čím vo mne len silnie odhodlanie skončiť to. Konanie v návale hnevu je skrátka moje. Nemôžem za svoju prchkosť... Vlastne môžem. Kŕmim ju v sebe. Som vzťahová masochistka.

Ráno sa budím s boľavou hlavou, stresom z toho, že sa musím učiť a nemám už ani na cigarety.

Idem do mesta. Kúpiť si čapicu, nech sa už v tomto mraze nemusím obávať, že „stratím hlavu". Kráčam si tak ulicou s arogantným výrazom na tvári a snažím sa nevšímať si okoloidúcich. Ale nemôžem byť úplne odosobnená od okolitého sveta. Bojím sa, že mi tvár zasiahne nejaká poletujúca igelitka alebo to do mňa napáli holub – samovrah. Tá dnešná doba!

Cestou z obchodu (s čapicou na hlave) mi napadajú rôzne verzie obávanej skúšky. Ak nebudem vedieť odpovedať, poviem napríklad, že som tichý typ. Alebo že mám priveľmi navreté hlasivky a bolí ma, keď rozprávam. Alebo... Už mi vlastne nič nenapadlo.

Mám ešte tri noci na vtlačenie si pár stoviek strán do hlavy. Edo ma volá von odreagovať sa, mne sa nikam nechce, on mi povie, že som pesimistka a urazený mi položí. Áno, som pesimistka. Neviem, prečo má tak veľa ľudí problém prijať túto skutočnosť. Všetci chcú byť optimisti. U mňa je to asi takto: Striedajú sa mi obdobia totálneho pesimizmu a predstieraného optimizmu. Musím uznať, že herečka som dobrá. Niekedy uverím aj sama sebe. Nie náhodou sú všetci ochotníci optimisti. Hrajú to. Ale ja som im to nezožrala.

Edo mi to často vyčíta. Že som neveriaca. Nie len voči ľuďom, neoslovila ma ani žiadna viera. Ani viera v seba. Plus k tomu mám ešte odpornú povahu. Som stále nervózna, som vznetlivá a často svoje konanie ľutujem. A viem, že sa nič nedá vrátiť. Nie som typ človeka, ktorého keď niečo trápi, uľaví si. Ja to nedokážem. Nepomôže mi, keď svoje trápenie vykričím, vykopem, ani keď sa s ním niekomu zdôverím. Namiesto toho v sebe bolesť dusím. A ona sa väčšinou sama postaví kamsi dozadu. Z dohľadu. Alebo nastane explózia emócií. Zvyčajne si to odtrpí Edo. Už si na to zvykol.

Tri dni mám tráviť učením. Tri dni trávim relaxom. No jasné, že si do hlavy vtĺkam aj vedomosti, ale potom si zapálim jointa a spoľahlivo si z hlavy vymažem všetky prebytočné informácie. Keď to takto pôjde ďalej, stane sa zo mňa taký „prostý človiečik". Nevadí, za ten pocit nezávislosti to stojí. Váľam sa v posteli, napchávam sa jedlom, ktoré by som za normálnych okolností do úst nedala a schválne vyhľadávam prízemné seriály. Nenamáham si mozog náročným dejom a „neriešiteľné problémy dokonalých hrdinov" mi sú smiešne. Asi sa dám na herectvo. Alebo na réžiu. Keď môže byť trhákom film, kde ľudí škrtí sprchovacia hadica, čo by potom boli sfilmované pochody v mojej hlave?

Nastal deň tretí. Prekonám žalúdočné ťažkosti a na stanici sa stretnem s Helenou a Stelou. Stela je neuveriteľne zaostalá žena. Trvá večnosť, kým zo seba vysúka zmysluplnú vetu. Cestu vlakom si s Helenou krátime vtipkovaním. Robíme si srandu zo všetkého. Priznávam, že zbožňujem čierny humor. Stela sa pretvaruje, že sa učí. Nechápem, prečo to robí aj pred nami.

V škole sú všetci akýsi siví. To bude tou hnusnou sivou Bratislavou. Celkom ma upokojuje, že medzi nami nie je žiadna hviezda. Myslím tým superšprta alebo superšprtku, miláčikov profesorov, terče závisti a ľútosti. Zišla sa tu skupinka normálnych ľudí. Pesimistov. Alebo realistov? Všetci sem prišli s tým, že majú nulovú šancu. Tak načo prišli? Ale veď to je jasné, že nádej umiera posledná. Preto som tu.

Aby som sa dostala do druhého levelu, musím zvládnuť prvý. Test. Vravím si, mysli ty koza! Aj by som myslela, ale nemám čím. A preto ma udiví, že som sa dostala do druhého levelu. Stela nie, hehe, nemala sa pretvarovať. Premýšľam, ako to zvládnuť.

Keby sa tak škola dala platiť sexom...

Druhý level je náročnejší v tom, že musím vydržať istý čas hľadieť na profesorovu kapustnú hlavu. Úloha je ťažká, misia mimoriadne náročná, ale nie nesplniteľná. Len treba správne odhadnúť situáciu, použiť vhodný pohľad a je to.

Keď sa za mnou zatvoria dvere kabinetu, odhodlanie zvíťaziť zostane za nimi. Po položenej otázke zaťato mlčím. Môj šedivý profesor kýve svojou hustou hrivou. Položí druhú otázku. Neviem sa vyjadriť. Zapicháva do mňa svoje čierne očká. Vyzerá to tak, že ho snáď aj prehovorím. „Ale to písmo! Keby ste mali aspoň úhľadné písmo!" „Ja viem, škrabopis. Ale niekde som čítala, že škaredé písmo značí inteligenta. No, asi to bola tlačová chyba." Toto ho dorazilo a poslal ma preč. Našťastie so známkou v indexe. Tak, a máme to za sebou. Určite ani on nemal záujem vidieť moju „sympatickú", záujmom prekypujúcu tvár znovu.

Zvládla som najťažšiu skúšku. Mnoho spolužiakov mi závidí. Mala by som na seba byť hrdá. Byť šťastná. Ale necítim nič. Nič.

Šťastie závisí od človeka. Šťastní ľudia sú šťastní, pretože chcú byť šťastní. Vedia, ako na to. Sú o tom presvedčení a s radosťou o tom presviedčajú svoje okolie. A to je ubíjajúce. Preto je medzi nami toľko samovrahov. Majú ich na svedomí takíto šťastlivci. Ja chcem mať svedomie čisté.

hoolh123

Simona Šípová (20 let), studentka literatury na FF Univerzity Komenského v Bratislavě, tato povídka získala 2. místo v soutěži Literární květen.

Pavel Ludvík: Letní siesta

Znovu je tu léto. Slunce, já a strom, pod kterým právě ležím, jsme se opět setkali v jedné přímce. Světlo spaluje prach z listů na vrcholu stromu a jeho pozůstatky odnáší vítr do trávy. Leskne se jako světlušky se sněhovými krystaly místo krovek. Voníš, ale taky mě škrábeš v očích.

Nikdy jsem nevěřil, že to potrvá tak dlouho. Snad každou vteřinu jsem toho chtěl nechat, prostě vstát a jít domů. Říkám domů, i když už nějakou dobu přesně nevím, co to slovo znamená. Je dokonce možné, že jsem to nevěděl nikdy, nebo že jsem přinejmenším nikdy žádný domov neměl. Předříkávám si to slovo v tanečním rytmu blýskavých hvězd, ale rozumím mu čím dál méně. Vybavuje se mi hrad z cihel a hlasy, které nepřipomínají šustění Listí vůbec ničím. A každá vteřina ticha je tam neskutečně těžká, nerozplývá se pod cudným měsíčním zrcadlem jako tady, ale houstne a kypí, a do vzduchu vypouští falešné jedovaté medúzy. Jestli to bude trvat ještě chvíli, zaplaví celý domov a bude konce. Hlasy nadobro utichnou a z domova zbude jen obrovitý střep, který pálí již na pohled. I ten měsíc před ním sklání zrak.

Proč bych se na takové místo vůbec chtěl vracet?

Je léto a pozoruji oblohu posetou mramorovými schodišti, na které nedosáhnu, ani když se snažím. Za několik hodin je rozfouká vítr a já se dozvím, že ty schody nikam nevedly. Vím to jistě, protože se mi to stalo již mnohokrát. Svou tajemnost( jen zakrývají blankytné nic. Obdivuji se tomu modrému snu, šlechetné Ofélii utopené ve svatebním závoji, ale přesto se cítím podveden. Schody by vždycky měly mít svůj cíl.

Dobře vím, že kdybych přestal mluvit, už bych nikdy nezačal. Třeba by se mi podařilo zašeptat omluvu nebo odfouknout pavučinu, která by se mi jistě objevila před ústy. Obzvláště v létě. Ale šeptal bych jako květina, když potřebuje napít.

Kazuki, proč se mnou nemluvíš? Zase se schováváš. Nevykrucuj se, je to na tobě příliš znát.

„Vychladne ti čaj, Kazuki."

Počkej ještě chvíli, Yumítzko, dopíšu odstavec a půjdu za tebou. Nedělám ti to naschvál, nechci ti ublížit. Navíc dobře víš, že nemám rád, když jde z čaje kouř."

„Připomíná ti to osvobozenou lidskou duši?" Ty jsi přece takové dítě, Kazuki. „Ne, připomíná mi poraněného delfína."

Oba jsme se zasmáli a naráz ztichli. Protože na psaní pohřebních oznámení nic směšného není a je k němu potřeba plné soustředění. I když je roznáší delfín.

Ale víš co, Kazuki? Ty nepíšeš žádná oznámení, takové věci už máš dávno za sebou. Zemřela jsem minulý rok v lednu, vzpomínáš?

Píšeš o mě, o Yumítzce, představuješ si, že jsem tady s tebou a povídáme si o hloupostech. Dříve jsme toho tolik nenamluvili. Chceš, abych se vrátila? Neboj se.

Když jsi umřela, vracel jsem v myšlenkách často do těch letních dnů, kdy jsem byl mladý, toulal jsem se pod pražícím sluncem a Lenošil v chladivém stínů osamocených stromů.

Říkal jsem si, že když jsem už dotlačil svůj život tak daleko, že se teď už mohu snažit méně, že není třeba tak lpět na každém pohybu, na každém slovu, není třeba je všechny prožívat jako tak hrozivě své vlastní. Chtěl jsem se stáhnout do ústraní, do svěžího snu se sluncem a loukami, a nechat svůj život plout dál jako plachetnici se staženými plachtami. Mel jsem zkrátka dojem, že jsem již stál u kormidla dostatečně dlouho, aby si na mě příroda zvykla a vzala mou přítomnost konečně na vědomí. Věřil jsem, že mě někdo brzy vystřídá, ale takhle to zřejmě ve světě nechodí.

O kapitánskou pozici jsem nikdy nežádal. Prostě mi dali do ruky kormidlo a „dělej si, co uznáš za vhodné, Kazuki." Dokonce mě oslovili tímto podivným jménem, které jsem nikdy předtím neslyšel. Zpočátku jsem to vnímal jako velikou čest. No řekněte: moře, zpívající sirény a stožáry tyčící se do takových výšek, že mě jímala závrať. Nádherná představa.

Vyhýbal jsem se bouřím a útesům, nemohl jsem připustit sebemenší nepříjemnost. Vůči svému zaměstnavateli jsem totiž cítil obrovskou odpovědnost. Přece jen šlo o mou první plavbu a nechtěl jsem zklamat jeho projevenou důvěru. Ale v koutku duse jsem si kladl otázky: „Co po mě vlastně chce? A proč si vybral zrovna mě?" V takových věcech by mel mít každý člověk jasno, jinak rychle ztratí klid a po nocích bloumá palubou jako duch.

Ale práce na lodi je velice náročná a mně se nikdy nepodařilo vyšetřit si delší čas, abych se nad těmito problémy mohl pořádně zamyslet. Navíc jsem tady na všechno úplně sám. Posádka se mi rozutekla dříve, než jsem si rozemnul slepená víčka a trochu se na lodi rozkoukal. Možná i tahle má vysněná posádka byla jen přelud a můj rozespalý rozum ji nerozeznal od věčně unikajících stínů racčích křídel.

Tušil jsem, že tato plavba bude dlouhá. Potřeboval jsem si odpočinout, zalehnout pod strom a vrátit se až na podzim.

Pavel Ludvík (1983 v Ostravě), studuje na MFF UK v Praze.

Mirka Langerová: Večer melancholie

Procházím vilovou Libní v kopci. Ze sloupů na mě mávají proužky telefonních čísel.

Hledám podnájem. Hledáme reality v této lokalitě. Hledám hodnou paní k dítěti. Hledá se černý kocourek slyšící na jméno Lucifer.

Procházím dál tím stmívajícím se světem.

Smuteční stuhy rozvlní se kolem mýho těla do větrů.

Hledám štěstí. Hledám lásku. Hledám blízké duše. Hledám alespoň jednu blízkou duši. Hledám samu sebe. Hledám smysl toho všeho.

Tak takhle asi člověk nakonec najde Boha.

Pro mě ale příliš vysoko.