TEXTY č. 41 (Jaro 2006)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak ]

Rozhovor

Jakub Chrobák: Rozhovor s Liborem Knězkem

Jakub Chrobák: Rozhovor s Liborem Knězkem

S doktorem Knězkem jsme se sešli u něj ve Frenštátě pod Radhoštěm, v jeho malé pracovně. Měl jsem připravenu řadu závažných a klíčových otázek, které jsem ale – a myslím, že naštěstí – nepoužil. Ukázalo se totiž, že to, co se tehdy ve Frenštátě odehrávalo, nebyl rozhovor, ale otevřený a spuštěný hovor. Stavidla paměti se otevřela a tryskaly z nich trsy zdánlivě nesouvisejících vzpomínek. Bylo to půvabné. Snad se něco z toho půvabu přeneslo i do těchto řádek...

Vy jste studoval v Praze u Václava Černého a Jana Mukařovského, byl jste v kontaktu s mnoha básníky, a přece jste odešel do Bratislavy a nakonec jste zakotvil ve Frenštátě. Jak se to všecko seběhlo?

První věc, kterou musím říct, je, že moje orientace byla ovlivněna tím, že jsem vyrůstal mezi obrazy a knihami. Obrazy malovala maminka, otec měl knihovnu s desetitisíci svazky, odebíral všecky knihy Družstevní práce, a to bylo nějaké nakladatelství! Dalších deset tisíc měl strýc, ten zas odebíral Evropský literární klub. Obě ty knihovny sloužily dokonce nejen jejich kolegům učitelům, ale i žákům. A mezi těmi žáky byl třeba Četyna, který dokonce, protože neměl stroj, přepisoval u mého otce své první literární příspěvky. Tedy to moje prostředí bylo od počátku literární. A nejen ze strany otce. Matka měla moc ráda knihy, udělala taky několik ex-librisů. Otec odebíral klasiku, moderní literaturu, ale i bibliofilie.

A já jsem měl ještě jedno veliké štěstí. Němci nám na Vánoce 1940 zavřeli gympl, tak jsme museli pokračovat ve Valašském Meziříčí. Když bylo gymnázium na podzim 1945 obnoveno, nebyl dostatek studentů, tak nás do sexty chodilo deset, do oktávy dokonce jenom osm. A tak se člověk musel pořád učit a být připravený. Zkrátka, když jsem potom přišel do Prahy na vysokou, ani jsem moc číst nemusel a hlavně jsem si ani neuvědomoval, že bych přicházel z nějaké periférie nekulturní, naopak.

Ale přece jen to pro Vás musela být změna...

Ale to zase ano. Já jsem nastoupil v roce 1948 a zapsal jsem si Srovnávací dějiny světové literatury u Václava Černého a jako druhou věc francouzštinu. Maminka totiž byla ve 20. letech žačkou Françoise Kupky, Francii a francouzštinu milovala a od nejútlejšího dětství mě ji učila. Jenže nám pedagog zprotivil starou francouzštinu a zapsal jsem si raději estetiku u profesora Mukařovského.

Francouzštinu jsem pak používal v organizačním výboru 1. festivalu mládeže, který se konal, tuším, v roce 1946 v Praze a já jsem tam vyfasoval právě francouzsky mluvící skupinky. Tak jsem byl s Francouzy v Rakovníku, to bylo hnutí „Do větru" – Au vent!, s jinou skupinkou, která pocházela z Alžíru, jsme zase byli ve Františkových Lázních.

Když jsem jel v roce 1969 na studijní pobyt do Paříže, fotil jsem tam ta místa, o kterých mi maminka vypravovala a která chtěla znova vidět a chtěla vědět, jak vypadají po čtyřiceti letech. Jenomže když jsem tam přijel, oni mi na letiště poslali Rusku. A já hned na ně, že děkuju, že ale Rusku nechcu, protože jsem tam nepřijel mluvit rusky, ale vylepšit si francouzštinu. Měl jsem tam být tři týdny. A první, co mně dali, byl průkaz do všech muzeí i do Louvru a v jeho sousedství mě dokonce ubytovali. A jak jsem se tak procházel tou Paříží a fotil mamince ta místa, která si pamatovala, najednou jsem se přimotal k verbuňku cizinecké legie. Ale naštěstí jsem to rychle poznal a utekl, oni měli tehdy takové zvláštní verbířské metody...

Jenomže když už jsem měl odjíždět, nastupoval nový atašé, se kterým jsem se znal z Bratislavy a ten mě přemluvil, abych tam ještě chvíli zůstal. Já jsem to udělal, vyběhal jsem spolu s ním všechny papíry a zjistil, že byrokracie je i ve Francii obrovská.

Nakonec jsem zůstal ještě pár dní. Jenomže když jsem se vrátil, žena si mě tak divně prohlížela, byla jak v šoku – on jí jeden blbec z ministerstva řekl, že jsem tam zůstal. Aj takoví umějí být lidi...

Ano, ale Vy jste mluvil o přednáškách u Černého, o Praze.

No, já už ve škole jsem čile korespondoval. Psal jsem Halasovi, Píšovi, Šrámkovi – no, vlastně jsem jim posílal svoje sbírky milostných veršů. Oni odpovídali, asi nejvstřícnější byl Šrámek.

Ale tu korespondenci jste vždycky začínal vy?

Ano. Já jsem jim to prostě poslal, ať řeknou, co si myslí. Jak říkám, nejradši jsem měl dopisy od Šrámka, protože jsem si ho jako básníka vážil nejvíc. Ale zajímavé je, že pokud jde o moji lyrickou poému Stín máje, spíš v tom viděli Nezvala a Holana, než Šrámka. Je pravda, že já jsem taky miloval Terezku Planetovou. Psal mi i Kamil Bednář, se kterým jsem se později dost přátelil.

A co ten Černý?

Já jsem věděl, že Černý si na Šrámka nepotrpí. Ale já jsem šel za ním do bytu, abych ho pro Šrámka získal. Ale on uznával tak ze staré české literatury Mastičkáře a z nové Vančuru. Mně to bylo jasnější, když jsem si přečetl jeho Essei sur la titanisme. Nicméně Černý si ten můj výstup zapamatoval, a dokonce mě milostivě jako studenta 1. ročníku vzal k sobě do semináře.

A tam já jsem zažil ty jeho spory s Grebeníčkovou, Grygarem a dalšími. Učil zrovna „Taine a jeho škola." Oni s ním nesouhlasili, ale on jim taky nedal nic lacino. Tak si to pamatuju: jak stojí na vyvýšené katedře, silně kouří a najednou řekne: „V této věci si marxismus nechává zadní dvířka otevřená!" Byl to člověk snad až příliš sarkastický. Považoval se za jediného nástupce Šaldy. A moc lidí si pohněval i těmi svými pamětmi, ve kterých ostře a zbytečně soudí některé lidi.

A co Jan Mukařovský a zejména jeho žáci, byli někteří z nich i Vašimi spolužáky?

Mým nejlepším kamarádem byl Milan Jankovič. Dokonce když jsem se stěhoval z koleje, nechal jsem mu tam svou knihovničku, myslím tím kus nábytku, tak ji možná ještě má. Ale hlavně my jsme tehdy samozřejmě studovali u Mukařovského a ten také bazíroval na přesných naučených definicích. Mě biflování nebavilo, a tak když mě Mukařovský zkoušel, byl to pro mě problém. Že jsem zkoušky udělal, za to dodneška vděčím Milanu Jankovičovi, který mi s tím drilem pomáhal. A ještě taky za ty udělané zkoušky vděčím Ervínu Hrychovi, se kterým jsme se taky učili a měli jsme takovou zajímavou metodu. Byli jsme u něho na balkóně a stříleli jako do terče na rozvěšené otázky, a kdo kterou trefil, tak musel hned začít odpovídat... A to je zajímavé, že jsem to eště nikomu nevykládal, až teď Vám...

My jsme potom s Milanem dělali i několik věcí společně. Třeba když se připravovaly Šrámkovy spisy, a já jsem to s paní Šrámkovou redigoval a doslovy jsme psali s Milanem spolu. To víte, že jsme přitom někdy sedli na Vikárku, ale že bychom se zpili, to nevím, ale někdy jsme dost dobrodružně psali, aby knížka mohla vyjít. Tak třeba Měsíc nad řekou – tam jsme vymysleli, že Šrámek tu vlastně řeší společenský problém vztahu mezi mládím a stářím. No a aj takové divoké nápady se tam do těch doslovů dostávaly...

Ale ještě ke Šrámkovi. Chodil jsem k němu do bytu, protože on odmítal vůbec vycházet poté, co viděl v nějakém kině Hitlera. Byl jsem posledním z mladých, kteří ho navštěvovali. Vyhledal jsem ve starých časopisech jeho anarchistické básně. Šrámek se divil, ale říkával: Když vás to baví... A byly tam některé opravdu kouzelné verše, třeba: „Slečny mají jarní šaty./ Pokropili ulici./ A mně je tak velmi smutno/ po včerejší opici." A takové podobné verše tam byly. Někdy na začátku 50. let se potom díky Kamilu Resslerovi – předsedovi spolku bibliofilů – podařilo ty anarchistické Šrámkovy básně u Ládi Fikara ve Spisovateli vydat. Rok si nepamatuju, ale jmenovalo se to V boj!

No a když Šrámek zemřel, tak se paní Šrámková bála, že jí do bytu někoho nastěhují, tak mě pozvala, jestli tam nechci bydlet. Já na to, že se přestěhuju, ale že musíme vybudovat jeho archív.

Já jsem si Šrámka skoro přivlastnil a když Krška točil v Písku Stříbrný vítr, tak já jsem se tam rozjel mu vysvětlovat, že ve scénáři se odchýlil od knihy. A když E. F. Burian uvedl jeho Hagenbeka, udělal si závěr podle svého a já zas za ním, že to není Šrámek.

A dali na Vás?

Ale kdepak! Jde jenom o to, že jsem tam šel. To já jsem dělal vždycky. Tak jsme jednou byli se Svatoplukem Horečkovým v Poděbradech. No a na kolonádě jsme potkali Zdeňka Nejedlého. Tehdy vycházela v Mladé frontě edice klasiků a já jsem měl rád Heyduka. A tak jsem z Heyduka pro tu edici udělal výbor a oni řekli, že to není autor, kterého by jim schválili. A tak já jsem ho zastavil a zeptal se ho, jako ministra, který k tomu má co mluvit, proč by Heyduk nemohl v té edici vyjít. Nakonec vyšel můj výběr až v 80. letech v Českých Budějovicích.

Ostatně, Vaše redakční a editorská práce, to nebyl jenom Šrámek....

No ano. Později jsem se dostal k přípravě trojsvazkové reedice avantgardního slovenského časopisu DAV. Tehdy se ani nevědělo, kolik čísel vlastně vyšlo. Já jsem to tedy v cenzurním archívu postupně dával dohromady, podařilo se mi sehnat i necenzurované texty z první republiky. No a Laco Novomeský mi k tomu napísal predslov. Vyšlo to v roce 1963 a tu edici si nemohl koupit každý, jenom instituce. No a když potom v druhé polovině šedesátých let byl DAV v kurzu, představte si, že ti, kteří o něm nejvíc mluvili, si na moji práci ani nevzpomněli! Ale Laco Novomeský mi při přípravě té edice moc pomáhal, hlavně v luštění pseudonymů. No a když on se pak vrátil z vězení, tak ti, kteří mu nejvíc ublížili, ho pak halasně vítali a mně říkali, co že se to chcu k němu vetřít! Ale co, já jsem věděl a on taky...

Tak mě napadá,možná je to moc jednoduchá spojnice, jestli Vás z Prahy a potom z Bratislavy vlastně nevystrnadily ty ostré lokty. Já někdy aspoň podobné pocity mívám a docela Vám rozumím. Ten návrat sem, mezi klidné kopce...

Ale to zase ne. Já mám pořád před očima Seiferta, když teď tak o tom mluvím a trochu jsem se rozčílil. Když se ho dcera ptala, proč nepíše i o těch zlých, krutých věcech, on vždycky odpovídal, že co bylo škaredé, to netřeba vzpomínat. To vím, protože jsme s jeho dcerou v kontaktu. No aj já jsem pak v 90. letech dostal jakousi složku,ve které jsem zjistil věci, které jsem snad ani vědět nechtěl, ale to nechme.

To spíš bylo zajímavé, že když jsem měl o někom psát, musel jsem za ním a po jeho stopách. Když jsem psal o Jilemnickém, dokonce jsem našel jeho první lásku, která ale byla celá červená, když jsem ji vypátral a řekl, že jí Jilemnický věnoval 99 koní bílých. No a když jsem nakladatelství Jilemnického odevzdal, tak chtěli Olbrachta a Majerovou.

A Vy zas po stopách...

Ano. Ale to Vám řeknu. Starosta Semil nejnověji prosadil, že Olbrachtovi odebrali čestné občanství za to, že pokryteckým způsobem propagoval bolševismus! A ten starosta přitom na Olbrachtovi vyštudoval! Disertační práci dokonce o Olbrachtovi napsal!

To jsou jistě věci, které by stačily na další rozhovor, ale já se teď pokusím naši řeč stočit jinam. Co Vy a regionální kultura? Uznáváte vůbec ten pojem a rozumíte mu? Já totiž mu nerozumím...

Já ho hlavně moc nepoužívám. V každém regionu jsou přece lidi, kteří mají talent a vyniknou, pak je pár lidí průměrných a jsou samozřejmě i mnozí ti, co jsou hluboko pod ním. Ale rozpoznat je, to záleží na kulturnosti daného prostředí, jestli chcete, regionu.

Když já jsem třeba začal s tím mapováním Frenštátska a Beskyd ve druhé polovině 90. let, setkával jsem se s nepochopením – proč já vlastně takové věci dělám? Ale já jsem tomu vůbec nerozuměl. Protože za prvé – Četyna. Ať je to jak chce, aj dneska je to přece čtené. Tu sílu si zachoval. Hlavně ty jeho Besedy na staré valše.

Druhý autor,o kterém jsem psal, byl Josef Strnadel. A ten přece svými lyrickými prózami patří do celonárodního kontextu.

Třetí věc, to byl takový výbor. Halas a hlavně Seifert. No a jeho frenštátské balady – o tom snad nikdo nebude říkat, že jsou věcí regionální,okrajovou. Další – František Horečka – vždyť jeho pohádky vycházely v Albatrosu! Poslední hotová věc, to je ten můj Kalus – už jako tkadlec zaujal verši v Lumíru. A vážily si ho osobnosti jako Svatopluk Čech, J. V. Sládek, Růžena Svobodová a mnozí další, tak jakýpak regionalismus?

No a poslední věc,na které pracuju, je Jan Drozd – vždyť když vyšly v exilu pod pseudonymem Jan Pastor jeho Emauzy, mluvilo se o něm jako o jednom z nejzajímavějších českých prozaiků.

Tomu rozumím. Mně se totiž někdy zdá, že do jakési společné skupiny regionálních autorů patří všichni, které neznají v Praze a dalších metropolích...

No, já jsem už zažil jednu takovou satisfakci. Jedna literární historička se mi nedávno omluvila, že zpočátku tu moji práci pokládala za něco zbytečného a podřadného a teď sama zjišťuje, že by si o této části literatury měla udělat pravdivější obrázek. A to je dobře.

A poslední otázka. Vím, že se chystá Vaše knížka jiného rázu. Satirické verše to budou...

Ano, já jsem k tomu přišel tak. Budu mít 77 roků a to je pro mě takové magické číslo. Říkal jsem si, jak si to připomenout. A pak jsem si vzpomněl na ty svoje dávno zapomenuté satiry. Před pár lety mi vzpomínku na ně oživil jeden pořad, co se dělal v Opavě a jmenovalo se to Všichni krásní blázni, a tam se některé ty moje satiry četly. A tak jsem si to sám vydal, jako takové připomenutí.

No co, už nejsem nejmladší, což jsem si ostatně uvědomil teď v Novém Jičíně. Seděl jsem tam v archívu a tak jsem se do těch listin zahrabal, že jsem málem propásl autobus. Zadívám se na hodinky a – za 18 minut mi to jelo. Tak jsem honem sbalil svoje věci a přes celý Jičín na autobus. A stihl jsem to za 15 minut! Jenomže mně teď oteklo koleno a hrozně to bolí. Už si prostě budu muset hlídat čas...