TEXTY č. 41 (Jaro 2006)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][comics][Z ARCHIVU]

RECENZE

Jakub Grombíř: Zpověď dítěte svého věku

Milan Orálek: Orel much lapá

Jakub Grombíř: Zpověď dítěte svého věku

Zwi Batscha, narozený roku 1922 v Olomouci, je bezpochyby osobností s pozoruhodnými osudy: gymnazista, který se dostal na konci třicátých let do palestinského kibucu a později se stal profesorem politologie na univerzitě v Haifě, nyní vydává svoje paměti, nazvané Ve stopách naděje (kniha, opatřená na přebalu obrázkem někdejší olomoucké synagogy, je překladem z němčiny). Autor pochází ze starobylého holešovského rodu Bačů, jeho otec byl profesorem na německém gymnáziu, které sídlilo naproti olomoucké tržnici (nyní budova patří Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého). Jako aktivista židovského mládežnického hnutí patřil k několika šťastlivcům, kterým bylo umožněno vycestovat do Palestiny v krátkém období mezi okupací Československa a začátkem druhé světové války, aby vybudovali uprostřed pouště nový ráj na zemi. Batscha vzpomíná na multikulturní atmosféru předválečné Olomouce („Naše generace měla krásné, klidné, zajímavé a spokojené mládí.") i na svá skautská léta („Ideálem byl venkov. Alkoholem a nikotinem se pohrdalo.") To nám může leccos připomínat a nad snímky rozesmátých pochodových šiků v obrazové příloze se vnucuje úvaha o zeitgeistu, který byl mocnější než stereotypní představy o národní mentalitě), po druhé světové válce pobýval v Československu jako delegát na pražském festivalu mládeže a mohl tak na vlastní oči sledovat postupnou likvidaci demokracie.

Hlavním problémem knihy je akademicky kožený styl, navíc na úkor srozumitelnosti těkající z jednoho tématu na druhé. Autor chce sdělit co nejvíce, až se mu mnohé digrese vymykají z rukou. Motto knihy zní: „Naděje umírá poslední – Alexander Dubček". Pochybuji, že právě Dubček tuto větu skutečně formuloval jako první, navíc její aplikace na kariéru bývalého prvního tajemníka KSČ a později velvyslance v Turecku nabízí docela ironické souvislosti. Jakkoliv můžeme chápat, že Batscha viděl v myšlenkách Pražského jara mnohé ze svých mladistvých ideálů, tvrdit o Dubčekovi, že „svůj vliv vždy uplatňoval s odstupem od byrokratického aparátu strany," je neodpustitelná naivita, jíž by se neměl politolog při veškerých sympatiích dopustit.

Pro leckoho překvapivý je kolektivistický a socialistický náboj, který mělo sionistické hnutí až do roztržky mezi sovětským blokem a Izraelem v roce 1951, kterou způsobila Stalinova protižidovská paranoia i vítězství pragmatického prozápadního křídla v izraelské politice. O rozkolu, který tato událost způsobila v kibucovém hnutí, Batscha píše: „Řecká tragédie není proti tomu ničím." To je smělé tvrzení, které by si jistě zasloužilo podrobnějšího rozvedení, jenže autor jaksi nedokáže skloubit obecné úvahy s konkrétními lidskými příběhy. Vedle něj samotného vlastně nenajdeme v knize plnokrevnou postavu; jako by Zwi Batscha potvrzoval typ myšlení mnoha politických pracovníků, kteří to s lidstvem myslí dobře, ale osudy jednotlivých lidí se nemají čas zabývat.

Batscha objektivně přiznává nedostatky kibucového systému (naprostá ztráta soukromí a absurdní rovnostářství, které vedlo až k patologické závisti), neskrývá však rozladění nad tím, že ze smělého pokusu o nalezení nového společenského uspořádání dnes už zůstala ve stále konzumnějším Izraeli jen muzeální kuriozita. Při dnešním cynickém přístupu k politice je tato kniha zajímavým svědectvím o časech, které braly sebe sama a své iluze smrtelně vážně.

Na sklonku šedesátých let studoval Zwi Batscha ve Frankfurtu nad Mohanem (zabýval se hlavně vztahem mezi německým osvícenstvím a Velkou francouzskou revolucí, se zaměřením na pozapomenutého židovského filozofa Solomona Maimona; mezi Batschovými konzultanty byl i Jürgen Habermas), jednom z center tehdejšího kontestačního hnutí. Pro starosvětského socialistického humanistu bylo jistě nepříliš radostné pozorovat zběsile řádící ultralevičáky, v jejichž podání nabyl anarchismus poněkud fašizujících rysů (včetně znovuvzkříšeného německého antisemitismu). Vzpomeňme ostatně, jak ve svých pamětech popisuje Marcel Reich-Ranicki atmosféru Skupiny 47; literátští apologeti individuální nezodpovědnosti a chaosu se v praxi ochotně podřizovali nesmyslné, ponižující prušácké disciplíně a přes svoji proklamovanou toleranci překvapivě snadno podléhali davovým psychózám a nenávistným kampaním.

Vůbec mě to netěší, ale závěrem se (pokolikáté už?) musím zmínit o zcela nedostatečné editorské práci nakladatelství Votobia. Jako obvykle, počínaje nekvalitními reprodukcemi fotografií přes množství neodstraněných překlepů až po fatální faktické chyby. Autorovi se dá prominout, když se po půlstoletí nepřítomnosti v naší zemi splete a napíše, že Karel Čapek zemřel v prosinci 1939 nebo uvede nepřesně výšku Velké Javořiny, ale alespoň jeden z dvojice zodpovědných redaktorů si těchto lapsů mohl povšimnout, podobně jako třeba zkomolení jména slovenského politika Jána Ursínyho na „Ulczínyho". Kniha tedy splnila jen část toho, co slibovala – Zwi Batscha má jako člověk, který byl přítomen zhroucení mnoha utopií, rozhodně co říci. Kdyby se podařilo odstranit četné redundantní pasáže a odlehčit vypravěčův sklon poučovat o samozřejmostech (zřejmě profesionální deformace), byla by to pozoruhodná výpověď očitého svědka o tom úseku moderních dějin, který u nás není příliš známý: viz vojenská podpora československých komunistů Izraeli v roce 1948, později vehementně utajovaná. Takto máme bohužel v rukou něco mezi nezřetelnou fotografií z památníku a nezáživnou politickou agitkou.

Zwi Batscha: Ve stopách naděje (Vzpomínky olomouckého rodáka v Izraeli), Votobia, Olomouc 2002

Milan Orálek: Orel much lapá

V jednom z asi dvou set fejetonů své nové knížky Bát se a krást Jiří Dědeček vysvětluje, proč nepíše a nezpívá aktuální protestsongy: „[...] užije-li autor v písničce obraz nějaké krátkodobé politické aféry nebo nedejbože jméno nějakého politika, předurčuje tím vlastnímu dílku krátký život. Song totiž zpravidla umírá s vyřešením afér [...] nebo s odchodem dotyčného politika ze scény. Po několika letech by bylo nakonec zapotřebí zpívat situačně zakotvený protestsong s vysvětlivkami..." („Protestsongy", 35n) Neplatí ale totéž o politických fejetonech, sloupcích či črtách, jak jsou texty - posbírané jednak z tištěných (Hospodářské a Lidové noviny), jednak z akusticko-auditivních (BBC, Svobodná Evropa) a elektronických (např. Medea, Mobilserver) periodik - v podtitulu zmíněné knihy označeny? Proč vůbec vydávat korpulentní soubor článků, které byly psány pod vlivem aktuálního dění a leckdy vyvzdorovány na nechuti k tématu i momentální ztrátě invence? Z jakého důvodu otiskovat texty, jejichž implicitní kontext, bez jehož znalosti často ani nepochopíme, o čem přesně pojednávají, je pro mnoho z nás mlhavý, ne-li už nadobro zapomenutý? Kdo tyto tlustopisy čte, vyjma pošetilých recenzentů? Nechci čtenáře uvést v omyl: jak ještě uvidíme, Dědečkova kniha samozřejmě není politická od začátku do konce, její nezanedbatelnou část tvoří fejetony s tematikou osobní a vzpomínkovou, případně šíře společenskou, a ani ryze politická žurnalistika v mnoha případech rozhodně nezastarala; autorovi se ostatně vícekrát podařilo oblast veřejnou a privátní nenásilně konfrontovat a dosáhnout tak ironického či/a humorného efektu. Přesto si myslím, že značné množství čistě politické (ale koneckonců i nepolitické) publicistiky zahrnuté do souboru mohlo být bez větší ztráty vydáno zapomenutí. Svého zástupce má tato vyvětralá a méně přitažlivá složka knihy bohužel i přímo na přední straně, titul je totiž odvozen z názvu jednoho z vůbec nejslabších textů souboru.

Fejeton je – mohu-li si vypůjčit a parafrázovat slova jednoho českého literárního vědce o madrigalu – tematický všežravec, pozře všechno. A tak Dědeček vzpomíná na koncerty za normalizace i na festival „takzvané mládeže a studentstva v Havaně" v roce 1978, kde při tlumočení podlehl svému příslovečnému sklonu k provokaci a zaměnil francouzské slovo „spojenec", alié, za „blázen", aliéné, pročež mu bylo tlumočení až do konce pobytu zakázáno („Kuba", s. 92-93); líčí setkání s ruským francouzštinářem, pro nějž okupace ČSSR v roce 1968 stále zůstává oprávněným zákrokem proti kontrarevoluci („Pubertu tanky nezastaví"); reaguje na anonym, který mu přišel poštou; uvažuje o českém zdravotnictví či profesionalizaci armády; ve svém galomansky zabarveném evropanství ironizuje tuzemské odpůrce začlenění země do EU: „Rum se už nebude smět nazývat rumem a kdo ví, zda vůbec bude smět stále tak hnusně chutnat!" („Nestrašte mě Belgií", s. 67); s neskrývanými sympatiemi sděluje své zkušenosti s romským etnikem: „Copak není úžasné, že v tomto nablblém světě celou jednu rasu nelze takzvaně ,zcivilizovat‘?" („Cikánská odpověď", s. 82); nepateticky se solidarizuje s obyvateli bombardovaného Bagdádu; vrtí hlavou nad úspěšnou polistopadovou kariérou bývalých estébáků; ironicky oslavuje „Panenk[u] Barbie": „Gumová Barbie od Mattela... Co by na ní mělo být lživého? Ona je mi dneska téměř dokonce milejší nežli písně bří Nedvědů k táboráku, její dotek mne laská jako Koljova malá dlaň... (s. 80). Ale mluví také o chalupaření, příhodách s kočkou Růženkou, školním vysvědčení, svých řidičských zážitcích z pražských ulic, abiturientském večírku... Inspirován pajazykem médií i běžného dorozumívání píše jazykové sloupky („Čest, křest, chřest", „Poznámky k jazyku a stylu novin", „Šířeji, víceji a lépěji", „Časové horizonty") atd. V souvislosti s posledním zmíněným okruhem témat mne napadá, jak by Dědečkova jinak jistě nápaditá, promyšleně užívaná a kreativní čeština obstála před neúprosným pohledem samozvaného strážce jazyka českého Vladimíra Justa. Co by řekl na Dědečkovu, byť ojedinělou, „legitimní obavu", „politickou kulturu" či opakované řeči o „korytu"?

Z témat, jimž se Dědeček věnuje, jsem tu zatím uvedl ta spíše nepolitická anebo politická v širším slova smyslu. K soukromějším věcem jako by se autor utíkal, když se mu už „protiví všechna ta slova jako volič, preference, strana, skrutinium, hlasovací lístky..." („Kočka", 51). Politika, se mu však bezpřestání dere na mysl, pronásleduje ho, nedá mu pokoj. „Orel much nelapá," utěšuje se sice několikrát s Eduardem Štorchem, aby rozptýlil rozhořčení nad nějakým skandálem a vyjádřil svou povznesenost nad každodenní politické dění, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak. Někdy se mu politika jaksi samovolně vloudí dokonce i do článků osobnějších – např. v podobě jména známého politika („Cizík"), jindy zůstává v druhém plánu popisu všednodenní situace („Svoloč"). Tu a tam se, jak jsem se zmínil v úvodu, soukromé a společenské vtipně setkají či protnou. Tak třeba ve fejetonu „Myši" pojednává Dědeček v jednotlivých odstavcích střídavě o boji s přemnoženými myšmi a o předvolební agitaci. Ještě důvtipněji použil podobného principu v textech „Mouchy"(kde se politika a „insektologie" doslova proplétají) a „Svoloč" (v níž nevypletá zahrada slouží jako průhledná metafora české politiky). Jinak, leč neméně vtipně, se autorovi podařilo spojit společensko-politickou problematiku s osobní vzpomínkou ve fejetonu „Monstrum". Vyprávění o tom, jak si jako kluk svépomocí vyrobil kytaru, která se však rozpadla při prvním hrábnutí do strun, končí větou „A proto doufám, že se Temelín nikdy nerozběhne" (s. 188), jež historku dodatečně „paralelizuje" s výstavbou jaderné elektrárny.

Že jsou Dědečkovy úvahy či postřehy jednak začasté programově nenoblesní, ostré a razantní, jednak občas i nespravedlivé (např. hodnocení P. Dostála), povrchní či nekvalifikované, by se dalo ukázat pomocí řady citátů: „...společnost je ohledně situace v ČT rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. [...] je to spíš [...] zprůhlednění odvěké rozpolcenosti lidstva na dva tábory: na čestné a podvodníky, na svobodomyslné a otroky, na pravdomluvné a lháře, na blbce a ty ostatní..." („Pozitivní informace", s. 39). Naproti tomu např. dějinné paradoxy, odkryté v provokativním fejetonu Hus, stojí za úvahu: „...když se bratřím Slovákům něco nelíbí, vezmou valašky a jdou do hor [...], zatímco nelíbí-li se něco nám, Čechům, jdeme a ublížíme si na veřejném místě. Nebo lépe – my si necháme ublížit a ještě se o tom pak celé generace musíme učit jako o vrcholné ukázce mravní převahy a vítězství ducha." (s. 85).

Není, myslím, třeba hovořit zde o úzce politických, víceméně již anachronických fejetonech, napadajících či zesměšňujících V. Koženého, M. Macka aj., které jsou dnes už spíše nezábavné, ba nudné. Nic proti politické publicistice – má samozřejmě svůj smysl (a v Dědečkově verzi i nápad, vtip a pádnost), ale hlavně na stránkách novin. Pokud jde o knižní vydávání fejetonů, vypomohu si na závěr jadrnou větou-vzkazem z dopisu, který Jiřímu Dědečkovi kdysi poslala jedna posluchačka jeho nočního rozhlasového pořadu Písničky po francouzsku: „Méně politických kydů a více písniček!"

Jiří Dědeček: Bát se a krást. Sloupky, črty a fejetony z let 1993-2004. Galén, Praha 2005.