TEXTY č. 44 (Léto 2007)

[úvodník][próza][poezie][překlad][comics]
[jen tak][recenze][vzpomínky]

Jen tak

Jakub Chrobák

Jakub Chrobák

Texty mají zpoždění. Je to zpoždění dlouhé a nepříjemné. Ale nakonec důvody pro to zpoždění nejsou tak liché. Je to především práce. My, co sme zostali a co teď z Textů sedáváme U Magistra nebo ve Snaze, teď připravujeme knížku Mojmíra Trávníčka. Bude to soubor esejů, vyznání místním umělcům a vybraných recenzí. O to nic, ale co je to za knížku! Trávníček se vlamuje do světa, který byl, stejně jako do toho, který teď žijeme. Je to procházení mnohdy jemně humorné, mnohdy bolestně krásné a mnohdy zraňující. Je to ale akt očistný ty texty číst. Je to jako když se rukou probírá hlína. Taková ta vyoraná. Nemusí to být hned ze šlechtěného pole, stačí z amatérské zahrádky. A jistěže je to půda valašská: tu a tam se v ní objeví kameň, ale daleko horší jsou kamínky, které mohou aj škaredě pořezat dlaň. Je to tedy zpoždění morální.

Co je nemorální, je to, co se teď děje v Ostravě. Souvisí to asi s tím, jak se společnost odduchovňuje (což nemusí zrovna znamenat ateizuje). Všecko duchovní, co by nás upozorňovalo na věci, které nás přesahují, je umenšováno až k marginální zbytečnosti, nebo rovnou ničeno. Jako v případě aleje stromů v Komenského sadech. Lípy a kaštany v určitém svém věku mají nádhernou vlastnost: dokáží se ve výšce spojovat, nebo alespoň spojení naznačovat, čímž vytváří buď obraz, nebo dojem gotické katedrály. Člověk se v takové aleji cítí sevřenější, zranitelnější, jaksi samozřejmě se v ní ztiší. A to všecko jsou věci, které potřebujeme velmi nutně. Ostatně, ty stromy kdesi ve vrcholech nebo v budoucnu se spojující, připomínají také ruce sepnuté nebo se právě spínající k modlitbě. A to je krásné.

Ale! Nejhezčí je stejně Metúd. Jednak už umí vyhazovat věci z kočárku a řvát na okolí, takže na mě dokonce jakási uvědomělá baba ve Frýdku-Místku chtěla volat policii, proč prej to děcko řve a jestli náhodou není týrané. Řekl jsem jí, že řve a odjel jsem. Nicméně Metúd taky umí dolézt pro hračku. Dělá to ale způsobem zaznamenání hodným: hračka dá se mu tak 30 cm před oči. On ji zaostří a jde si pro ni. To se dělá tak: překulí se na břicho, strčí si nohy pod sebe, zavlní se a proti všem předpokladům se posune – dozadu. Takže se hračce zdánlivě vzdaluje. Počíná si přitom jako zkušený had, který ví, že jeho oběť je tak elektrizovaná strachem, že se ani nepohne. Prostě: po dvaceti minutách kroužení se Metúd k hračce dostane a švihne s ní do nejbližšího kouta pokoje. A začne ječet. Jeho pláč mě burcuje. Vznikla z toho snad báseň, o které ale nevím, čím vlastně je, tak ju připojuju sem, jako konec:

Bolestně krásné
uplakané Metudovy oči
mnou točí
na rožni
zbytečných slov a řečí.
Aj!