TEXTY č. 44 (Léto 2007)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][comics]
[jen tak][recenze][vzpomínky]

RECENZE

Lukáš Vlach: Prostor básně vznikající za chůze

Andrea Chrobáková-Lněničková: Kterak historikové najdou cestu k historii

Pavel Kotrla: Svázán se zemí

Lukáš Vlach: Prostor básně vznikající za chůze

„Myslel bych báseň tichou./ Aby vám na sudou milo/ a objetí napadlo na lichou./ Lehkým kladívkem tepané dílo". Takových básní "tichých" s něžnou silou ukrývá výbor z pozůstalosti Jana Válka hned několik. Jde o knížku, kterou edičně připravili Jakub Chrobák a Dalibor Malina, spolupracovali na ní také typograficky Pavel Kotrla, o výtvarný doprovod se postaral Miroslav Machala.

Knížka je členěna do čtyř oddílů, které vznikly seskupením básní na základě tematických a motivických spojení. Jednotlivé oddíly se jmenují vždy podle prvního verše první básně: I Rozkřídlil se pták, II Nejsem jeden, přišli mí zemřelí, III Až slova vytrysklá ztuhnou a IV Když jsem se dost naumíral. Povedlo se tak editorům, zdá se, zachytit cosi z duše Valacha a to je dobře.

Z veršů je cítit spíše ohledávaný prostor, který vzniká za chůze, pomalu, slova jsou tu ohledávána, plíživě vybírána, a to, co zůstává, je ryzí a opravdové. A podivuhodnost takových setkání se slovem je možná podtržena a zároveň obtěžkána i užitím fragmentů valašského dialektu. Skutečně, „Janovo psaní ukazovalo na prostou samozřejmost věcí, vyhýbal se světům, ve kterých kralovala sebevědomá imaginace", jak píší J. Hrabal, J. Chrobák, P. Kotrla, M. Machala a D. Malina v úvodním slově ke sbírce.

Přímočarost snoubená s ohromující schopností objevit nebo znovuobjevit pro poezii slova, která zní čtenářovým uším nejprve zaumně, jakoby odtažitě, ovšem potom rozezvučí se v plné své významové a smyslové síle a zvoní ještě dlouho, jako třeba v básni Dřevěné zvony: „oj, bučino jarní zelená, světlá/ mí šedí slonové pňů/ čas do mihotání mě vetká/ jak, prázdněn, sem se pnu."

Co je Válkově poezii ve většině případů cizí, čeho se bojí, ale s čím si čas od času také zahrává, je nadbytečnost. Zkrátka, básník si je vědom, že existují slova zbytečná, která je potřeba vymlčet, tak jak o tom mluví v básni Poezie je opeřený had: (...)/ báseň mrška/ je upovídaná drška/ buďme přesní/ musí dostat přes ní/ mlčením."

Ostatně Poezie je opeřený had je text svým způsobem velmi specifický, trochu jiný než úsečné drobnosti zbytku knížky, asi proto též není součástí jednotlivých oddílů a byl otištěn v ediční poznámce. Ale přesto je pozoruhodný tím, jak si nese na zádech slov vtip a jemný humor stejně jako schopnost přesně uvidět básníka ve chvíli opojení i nimravé pitvornosti.

Humor se ale nevyhýbá ani dalším oddílům sbírky. Nejhmatatelněji rezonuje ve čtvrtém oddíle Když jsem se dost naumíral. Zde se hravost utrhla naplno a slova tu kouzlí nejrůznější podoby a polohy tohoto světa, tu komické „kouknu doleva/ kouknu doprava/ děsná otrava/ žádná zábava// žerou nás ptáci/ a s lidmi nevíš", onde třebas sekne ironickým tónem: „nebudete se mnou souhlasit/ taky nevím, jak to myslíte// taky nevím, proč/ taky nevím, proč ne/ taky nevím, proč by ne// to jste řekl moc hezky", nebo se prostě baví každodenností nejen valašskou: „na vlásek/ od lásek/ se zasek/ nelásek/ popravčí topor// babský hovor."

Vzniká tak prostor či svět kořeněný drobnými záblesky, ve kterých stojí vedle sebe chytračení zaslechnuté při každodenních pochůzkách stejně jako lidová moudrost. Ta se ostatně zrcadlí na mnoha dalších místech, ale vyplouvá nečekaně, jen na chvíli, jako by ani nechtěla být zahlédnuta.

Chvílemi je to jako sedět s Valachem, kterému je třeba naslouchat, pokud si chcete něco odnést (kromě trpko-sladké vůně trnek), při něčem být, nebo se třeba něčemu přiučit. Někdy to naslouchání není snadné, ale lze jej žít jako například v básni Cožeto?!... : „ Má-li se na mysli/ jak mysli se málí/ tu možnost pomysli/ až mysl je němá// Nezměříš mysli skrýš// Dna nemá."

Válkova poezie má kouzlo skutečného žitého díla. Je poezií člověka, který miluje slova, umí se k nim chovat a umí s nimi zacházet. Při pohledu na útlou knížečku doprovozenou velmi vkusnou obálkou a ilustracemi Miroslava Machaly, vím, že jsem ji četl, čtu a číst budu.

VÁLEK, Jan: Rozkřídlil se pták na trnce plané. K vydání připravili Jakub Chrobák a Dalibor Malina, ediční poznámku napsal Jakub Chrobák. Malina: Vsetín 2006. Náklad 250 ks, 87 s.

Lukáš Vlach (30. 9. 1985, Chrudim) studuje českou literaturu na FPF SU v Opavě. Věnuje se literatuře po r. 1945, píše básně.

Andrea Chrobáková-Lněničková: Kterak historikové najdou cestu k historii

Dlouhodobě závidím literárním časopisům jejich inzertní svolávání do houfu: pozvánky ke čtením, festivalům, večírkům, zkrátka k literárním akcím různorodého charakteru, kde je cílem především (ať už přímo nebo skrytě) setkání lidí pro radost z literatury. Tak tohle historie nezná. A není to způsobeno její nezajímavostí vůči přítomnosti, ale jednoznačně lidmi, kteří ji považují za „svou".

Převažující charakterovou vlastností historiků je neschopnost se z poznávání historie těšit, těšit druhé a těšit se vzájemně. Historie v jejich uchopení je vážná věda, ke které je nutno přistupovat s plným kompetentním vybavením (vzdělanostním, titulovým, metodickým a institucionálním) a vzájemné sdělování nápadů při nějakých příležitostech je zcela nepřípustné, protože se z toho v lepším případě může vyklubat leda špionáž za cílem získání (zcizení) kolegova nápadu.

Nepřekvapí proto, že se v prestižních odborných časopisech zveřejňují pozvánky ke konferencím výhradně po jejich konání (nepřekonatelný je v tomto ohledu Český časopis historický), a že se v drtivé většině případů jedná hlavně o konference.

Historikům chybí uvolněnost, přirozenost a otevřenost, mnohdy také zábavnost a smysl pro humor. To všechno se samozřejmě promítá do dějin: dějiny nejsou přístupné a jejich jemné frivolnosti, která by jim velice prospěla, brání vědecká ztuhlost. Historikové jsou také málokdy schopni reagovat na přítomnost, mají proto samozřejmě vědecké vysvětlení: události je nutné nechat odležet, pracovat s nimi je prý možné až z určitého časového odstupu, aby bylo dosaženo té, pro mě tak děsivé, objektivnosti. Zřejmě se ale za tímto postojem skrývá strach ze znemožnění: je pravděpodobné, že se mohou ve svých hodnoceních mýlit, že odhadovaný vývoj půjde úplně jinými cestami, což by ovšem znamenalo dříve nebo později veřejnou názorovou korekci, a to už vůbec nejde!

Historikové jsou zkrátka ve svém „rozletu" limitovaní vlastním odborným strachem, tak tedy ať jsou, ale co ty krásné, tolik živoucí dějiny? Mám několik motivů: nepovažovat sebe za podstatnější nežli historii, nebát se veřejně brousit své představy, neusurpovat si právo mluvit k dějinám jen proto, že náhodou máme historii vystudovanou, připustit určitou míru subjektivismu jako žádoucí a odbourávat rivalitu, která škodí hlavně nejvíce té, které se tolik věnujeme...

Pavel Kotrla: Svázán se zemí