TEXTY č. 44 (Léto 2007)

[úvodník][próza][poezie][překlad][comics]
[jen tak][recenze][vzpomínky]

Próza

Martin Lukáš: Role

Lukáš Berný: Carský podzim

L. L., P. M., H. F., M. J.

Martin Lukáš: Role

L. L., P. M., H. F., M. J.

„Je čas hledat, i čas ztrácet..."

Stál pod kopcem a dýchal a poslouchal. Věděl, co bude následovat. Znal zpaměti stromy okolo, pamatoval si každou nerovnost v oblosti kopce. Půjde zasněženou krajinou a za ním zůstanou stopy, které ho doprovodí až tam. Šedá hřbitovní zeď se k němu sunula svou vlastní rychlostí, jeden krok ho k ní přiblížil snad o pět metrů. Stará kovová brána zavrzala dlouze a strašidelně, tak jak si to pamatoval. Dlouhý vysoký sten rezivějících pantů mu zježil chloupky na zádech. Hejno vran se neochotně rozlétlo do větví okolních stromů. Jen krákání svědčilo o přítomnosti desítek černých očí a v nich odraz jeho postavy. Procházel úzkou uličkou kolem náhrobních desek. Dušičkové věnce svátečních pozůstalých se křehce krčily pod prosincovým sněhem a lesklé desky šeptaly pozlacená jména vyrytá do studeného kamene. Hnědé oči bloudily po strnulých tvářích černobílých fotografií. Některé znal... Pan Dorotka, se kterým děda hrával v neděli karty v hospodě U Františků. Honzova babička, balila jim chleba s uzeným, když šli večer chytat štiky. Petr...

Do tmy se nesl kouř a tichý hovor dvou postav u ohně.

„ Co je?"

„ Co jako? Co myslíš, sem v pohodě."

„ No, že máš nateklou hubu, jako bys dostal do držky."

„ V noci sem měl záchvat... tak sem si zakousl stoličky..."

„ Ty vole... No a co ti řekli po těch testech?"

„ Nic. Prostě mám záchvaty jako epileptik, ale epilepsii u mě nenašli..."

„ Jak to že nenašli?... Co s tebou budou dělat?"

„ Chcou, abych šel do Prahy, že se tam na to specijalizujou."

„ Tak třeba zjistěj co ti je..."

„ Dyť už mám za sebou dva měsíce ve špitále. Na to jim kašlu."

„ No a máš aspoň nějaký prášky, nebo něco?"

„ Nechcou mi nic dát. Prej když nemám epilepsii, tak by mi to mohlo uškodit..."

„ A jak často to teď máš?"

„ Teďka hodně často... ale už to bude dobrý, nějak se to vyřeší..."

Oběsil se doma na půdě. Když ho pohřbívali, byl šedý únorový den a sněžilo. Tenkrát poprvé cítil, jak těžké je tělo v rakvi... Tváře známých mrtvých mu tančily v hlavě. Děsil se, koho by tu mohl potkat a pohřbít v jednom okamžiku.

Snažil se vybavit si cestu k hrobu, který patřil jeho rodině. Kdysi sem chodili, nosili babičce narcisky, tulipány, kosatce a v létě růže. Děda jim seřízl stonky a ovázal je kouskem provázku. Potom si vzal klobouk, sváteční sako a šli. Přes vesnici a do kopce k hřbitovní bráně. Ostrý zvuk se rozplynul v klidném tichu a oni procházeli mezi řadami hrobů. Děda mu vyprávěl o kamarádech, kteří tu už byli, a někdy se zavzpomínal úplně tiše a jeho oči tu nebyly. Dívali se někam jinam, do jiné doby. A muž, který byl ještě kluk, ho tahal za rukáv a nedočkavě se ošíval; protože se těšil na koupání nebo spěchal do stodoly, kde si včera postavil tajnou skrýš. Spolu došli až tam, kde bylo pozlacené babiččino jméno. Tam děda smetl suché listí z hrobu, vyhodil mrtvé květiny a do vázy s čistou vodou dal růže se seřízlými stonky.

Muž stál před hrobem. Dva holoubci měli od deště zašedlé hlavičky a pod sněhem se krčil dušičkový věnec. „ Ahoj dědo." Nevěděl jestli ta slova vyslovil, nebo zněla jen v jeho hlavě. A bylo mu to jedno. Stál a jeho oči se vpíjely do písmen na desce. Zlatá abeceda se začala mlžit vzpomínkami. Byl uvězněn sám sebou v labyrintu všeho, co bylo a uniklo.

Jasný záblesk světla ze zdí mu připomínal sluneční paprsky, které se tak rády dotýkaly napůl obnažených zad. Maloval sen na barevný obraz, který byl dříve skutečností. Scéna zahrady překypovala tóny barev a vůní. Zeptat se ho? Nepoví. Pach dědova těla, které je spalováno hrou paprsků. Scéna tak živá v mysli, kde se zestárlé prsty krčí v záhonu milovaných květin. Andělský ateliér minulých let promlouval zvučným praskáním, reakcí, která nastávala každoročně před očima pálenkářů. Pamatuju si první doušek. Tak lehce hřál. Pamatuju si i s jakou touhou nechávali čirou pálenku sklouzávat níž a níž. Vždy jednou. Pamatuju si.

Nostalgie se stupňovala ve sklíčené bezmoci utichlého osudu. Tolik světel se zapřísáhlo, že se nevzdá! Neztratí svou pozacenost, kterou vykreslují poslední zbytek toho, co zůstává. Ale vím. Jasná zář, vybledlá šeď a já. Ale vím. Poslední záblesk smyslových buněk obklíčil těžkou hlavu vězně. Poznával vůni uzeného masa a kyselého zelí, která se linula klíčovou dírkou nedělních rán. Vstal a s nadšením otevřel dveře. ... Listí, hroby, hřbitov a on zpátky v něm. Stál a jeho hlavou vířily obrázky, záběry, vzpomínky. Na těch pár dní si však pamatoval přesně.

Děda několik týdnů nevstal z postele, byl slabý. Muž ve vedlejším pokoji slyšel už pár nocí kašel, který rozsvítí červené světlo v hlavě. Kašel, který se nedá utišit sirupem ani čajem s medem. A nad ránem ten kašel ustal. Muž slil šípkový čaj a nesl hrníček s červenými puntíky k manželské posteli, kde už dávno byla jen jedna duchna. Ve světle z kuchyně se zableskly otevřené oči. Mrtvé oči. Hrníček se vysmekl a kouřící čaj se vpil do dřevěné podlahy. A muž hleděl na dědovu nehybnou tvář. Pomalu, jako ve snu, zvedl ruku a udělal pohyb, kterým ty šedé oči napořád schoval za víčka. Všechno, co následovalo potom, bylo jako v mlze. Převlékl studené tělo do svátečních šatů, ustlal postel a připravil všechno tak, jak to děda chtěl. Potom vesnice, pošta, telefony a prázdno. Podivné prázdno a pachuť na jazyku. Rakev na jeho rameni byla tak nevyhnutelná a přítomná. Do hrobu hodil hlínu a díval se dolů, dokud poslední hrouda nezakryla hnědé lakované dřevo. A potom šel. Domů. Do domku, kde vyrůstal a dospíval. Kde zůstal sám. Stál u dveří a popadal dech. Natáhl se pro láhev se slivovicí, pod jeho kroky zavrzala prkna a on se zhroutil na židli u stolu. Hlavu sklonil do dlaní. Ti-cho, ti-cho, ti-cho. Tikot nástěnných hodin se lomil nad mužem a on sáhl po láhvi. Přihnul si a cítil jak čirý oheň stéká do jeho žaludku. Na stole vedle něj ležel Nový zákon. Kniha, ze které dědovy poslední dny četl. Děda chtěl, aby si ji nechal. Říkal, že mu pomůže začít nový život. Že ho povede. Otevřel ji, oči mu běžely po řádcích. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, ...je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, ...čas boje i čas pokoje." Do očí se mu vehnaly slzy a všechno kolem ztratilo obrysy. Plakal a pil. Ten večer se poprvé cítil úplně sám.

Ráno ho vzbudila zima. Tvrdý stůl tlačil do čela a bylo mu zle. Chtěl zvracet a dostat ze sebe všechen smutek a beznaděj, ale věděl, že tohle ze sebe nedostane nijak. Přihnul si ze zbytku v láhvi a vstal. Loktem smetl ze stolu Bibli a ta těžce dopadla na dřevěnou podlahu. Jenže v té už chvíli se díval pátravě do daleké krajiny. Chtěl si s někým popovídat, ale hlasy příbuzných za dveřmi, jako by mluvily jiným jazykem. Každé jejich slovo se rozdrtilo o tlustou stěnu, která mezi nimi stála.

Najednou se zvuk brány nesl tichem a muž si uvědomil přítomnost. Otevřel dvířka svítilny a zapálil kahánek malé petrolejky. Potom se otočil a odcházel.

Lukáš Berný: Carský podzim

Na nebi nebyly žádné mraky, alespoň ne ty viditelné, protože i tak bylo celé údolí v mírném oparu, slabém, přes který svítilo slunce. Na obrovské hladině fjordu se odrážely hory z okolí, občas jejich obraz protrhl jen přelétající racek nebo havran.

Havrani.

Ano havrani, věděl jsem, že mi něčím příroda připomínala končící léto. Teď jsem to viděl mnohem jasněji, slunce sice krásně svítilo, ale hřálo jen slabounce, měl jsem na sobě i svetr, lehounký opar už měl namířeno k podzimním mlhám. Jen stromy a keře byly ještě zelené. Nasál jsem vzduch, jistě, bylo to v něm, ve vzduchu, cítil jsem podzim, první podzimní den. A ovanul mne nádherný pocit, okamžik naprostého blaha. Mám rád podzim, příroda zvláštně voní a slunce se vpíjí do tolika barev, mnohem sytějších než v létě i na jaře.

Hazy, řekl by snad Američan k počasí, ale mně na mysl mířil spíše východ než západ. I když nemám rád vodku. Ale nemám o nic raději ani bourbon.

A tak jsem začal vzpomínat, kolik jen let zpátky... Skupina lidí seděla kolem stolu, bylo krátce po válce, ještě před pár týdny se střílelo, bylo jedno po kom, hlavně, že se dalo někam střílet. Ale válka trvala už moc dlouho. Vojáci už nechtěli lehat do zákopů a upírat hluboké pohledy k nočnímu Měsíci.

Vojna celí muže, říká se, a válka s ocelí pracuje lépe, než kdo jiný.

Bylo po válce a svítilo slunce. Podzimně, sytě, do plných barev, ptáci už tu nebyli, jen havran občas přistál na střeše, přeletěl na louku a chvíli hledal něco do svého ptačího žaludku. Ticho vládlo slunečním paprskům, kterým se nikdo nezpovídá, ale muži měli dobrou náladu a chyběla jim ke spokojenosti snad jen vodka. Dnes už z nich nikdo nežije, nemůže, uběhlo příliš mnoho vody, příliš mnoho havranů letělo přes nekonečné hladiny, však to bude skoro sto let. Svítilo slunce, havran poskakoval po louce, na jezeře se zrcadlily hory a já marně vzpomínal na nějaká ruská slova, napadalo mi tehdy, bůh ví proč, jen ,samoděržaví‘, tak jsem to pořád opakoval, ačkoliv jsem přesně nevěděl, co říkám, a pili jsme na cara. Netušili jsme, že car už není carem, zbabělci silní jen ocelí v rukou ho rozstříleli kdesi ve sklepě. Cara, jeho choť a malé děti. Jaká lidská síla dokáže střílet do dívek, lhostejno jak starých? Poslední opravdový panovník Ruska, tolik je děsil, tak hrozný strach z něj měli, že raději rozstříleli jeho rodinu, znetvořili jejich obličeje kyselinou a zakopali v lese jako mršinu. Až příliš děsivý příběh, příliš strašný, příliš surový, takže z něj vzešla pohádka o zachráněném děvčátku. Tušit to, pili jsme tehdy na Anastázii. Co na tom, že její tělo leželo znetvořené v carském lesním hrobě, od toho jsou pohádky a legendy, aby dávaly život. Moc bolševiků, ale legendu udupala a nedala tak šanci vytrysknout léčivému prameni v lese posledního carského odpočinku. Tak se úkolu chopili filmaři, jenže čím kdy byla legenda pro Hollywood? Američané nikdy nepochopí Evropu, a ze všeho nejméně pak Rusy.

A nikdo nepochopí hrůzu, která střílela ve sklepě do carských dětí.

Jenže my nic takového nevěděli, pili jsme na samoděržaví a netušili, co se děje v Rusku, v Americe, v Německu. Pili jsme na pád Rakouska, na malou a velkou zemi a na cara. Červené listy podzimu odrážely slabě hřejivé paprsky, havran našel, co potřeboval, dvakrát zakrákal, jako by snad chtěl říct, že se nás nebojí, a odletěl. Tak dávná doba, tak podobná, vzpomínali jsme na císařovnu Sissi, ještě tehdy neměla krásný obličej Romy Schneiderové, Avignonské slečny ještě nepobuřovaly světové umělecké cítění a bulváry ještě neplnily fotky lady Diany. Co jsme to jen pili, vodku jsme asi neměli.

Nikdy jsem pak už nikoho z vojáků neviděl, jejich osudy asi nebyly moc veselé, ale Rusové jsou tuhý národ. Ruských mnógo. Měli hnědé svetry a asi jim bylo horko, jeden z nich, přezdívali mu Muromec, protože měl síly za tři, vyprávěl příběh, jak jeho bohatá babička udržovala nábytek tím, že jej potírala šťávou z grepů. Tak jsem mu porozuměl a jistě špatně, ale nějak mi přišlo, že když mohlo děvčátko přežít palbu ve sklepeních, proč by nemohla šlechtična natírat v Rusku nábytek grepovou šťávou. Život byl krásný, protože byl krásný podzimní den a nebylo proč do něho střílet.

Já jsem po letech stál na břehu obrovského fjordu, sledoval zmenšujícího se havrana a nasával chladnoucí podzimní slunce. Každá končící éra má v sobě magnet melancholie a sentimentu. A já u norského fjordu přemýšlel, kolikrát jsem slyšel proklínat léta bolševické vlády v malé zemi. Kolik jsem slyšel vzpomínek onoho povzdechnutí, jo to tehdy, to bylo jiné, to bylo lepší mléko. Uzeniny? To se nedá srovnat! A knihy vycházely na lepším papíře a poctivým hlubotiskem. To bylo dětství, krásná doba. Jen kdyby nám ji ten bolševik nezkurvil. Chlapče buď rád, žes to nezažil.

A já zatím vzpomínám na ruské vojáky, co nevěděli nic o caru ani dělnickém spasiteli, co ve vlněných svetrech pili snad vodku, snad pivo, smáli se a připíjeli havranovi. Čas kolem mne vozil armády tam a zpátky a já jsem si prohlížel fotku dívky na školním dvoře. Seděla v první řadě, způsobně, kolínka u sebe, na nich vzorně položené drobné ručičky, milý úsměch a vlasy sčesané do jednoho copu. To bylo před revolucí, už se mi plete před kterou vlastně, ve kterém roce, revolucí bylo moc, ale vždycky po nich přišel ten melancholický sentiment staré éry. Snad proto jsem se díval na fotku školní třídy, měl jsem ji tehdy v rukou, myslím, nebo snad ani ne, snad jsem na ni jen vzpomínal nad norským fjordem a jen se mi vetřela do vzpomínek, přilétla jak černý havran, kterého hlad vyhnal na louku hledat ořechy a stará jablka. Kolem fjordů také rostou jablka, věděli jste to? Tisíce jabloní, sady jako velkoměsta. Revoluce zatím byla pryč a s ní i milý úsměv a sčesané vlasy. Jak se jen jmenovala...?

Máš doma grepy? Volal na mě přiopilý voják a trochu vrávoravou chůzí odcházel za kůlnu zastavěnou naštípanými poleny na topení. Musíš natírat nábytek, rozumíš? Smál se a zakopl o kořen staré jedle, ale neupadl. Asi to byl důstojník, když byl ze šlechtické rodiny, tehdy to ještě něco znamenalo. Když se vrátil domů, zjistil, že být šlechtic stále znamená mnoho, revoluce hodnoty nestírá, pouze převrací.

Michaela Černá. To jméno mi vyplulo v paměti jasně jak úsměv carského důstojníka, který zakopl o kořen jedle. Tak se jmenovala. Rok od roku, na každé fotografii školní třídy. Na tomtéž dvoře stejné školy, stejný úsměv, ruce na kolenou, vlasy vzorně sčesané. Úsměv jak císařovna Sissy, která se naštěstí nedožila pádu jejích milovaných Uher. Nebo spíše jak Romy Schneiderová? Léta mění podoby. Sissy probodl zoufalý muž, který věřil, že pomůže revoluci. Anastázii rozstříleli pochopové další epochy. A každý bude potírat svůj dům nějakým grepem.

Jen jeden z ruských vojáků, Alexej, tehdy seděl, usmíval se, ale nesmál se. Měl za sebou válečný příběh. Jeden z tisíců, anonymní tvář mezi tisíci, koho by to zajímalo. Byl sice také odkudsi z Rusi, dokonce až od Sibiře, ale na zimu si nikdy nezvykl, odjel do Francie za teplem. Jeho příběh byl také podzimní, vyprávěl mi ho onoho slunného podzimního dne. Trochu rusky, trochu anglicky, trochu německy. Smutná zkazka.

Létal ve Francii dvouplošníkem. Starým snad už v době výroby, narychlo postavený z nekvalitního materiálu, snad už z rezivých součástek a potrhaného plátna. Ale přesto létal. Alexejova dívka Loretta do něj nikdy nevstoupila, protože neviděla kouzlo v rezivých trubkách. Létající dvouplošník. Voják a Loretta. Láska a smrt. Dvouplošník a moře. Špatně rozdané karty. Alexej se s dvouplošníkem zřítil do moře v polovině září a Loretta pila levný koňak za jeho život dva týdny. Dva týdny se chodila dívat k místnímu majáku. Majestátní kyklop s bílou pletí a zářícím okem.

Dvouplošník nešel ke dnu, pánbůh ví, proč zůstal na hladině, a mořské proudy jej unášely, kam se jim zrovna zachtělo se podívat. Voják byl příliš zesláblý, aby se snažil doplavat ke břehu, jídla i vody měl málo, ale pád letadla přežily i dvě malé dřevěné bedýnky s osmnácti lahvemi dobrého francouzského koňaku, které vezl jako pozornost důstojníka důstojníkovi. Alexej pil vynikající koňak na palubě plovoucího rezavého dvojplošníku, který jak křižník brázdil moře, Loretta pila levný koňak na pevnině a denně se vydávala k bílému majáku, ze kterého se rozhlížela po nekonečném obzoru. Jednoho večera zůstala na majáku až do noci, Alexej stejného večera uviděl ten samý maják, který zprvu považoval za blikající hvězdu. Když si uvědomil, co vidí, vrátil mu naději k životu, rozbil bedýnku od koňaku a ochablýma rukama se prkýnky snažil pádlovat. Mihotavé světýlko brouzdalo po nekonečné černi blíž a blíž, bílý obr té noci na pobřeží rozdával život i smrt. Ale co má maják společného s revolucí?

Michaela Černá. Jakpak asi vypadá dnes? Sedává ještě s rukama tak způsobně složenýma na kolenou? Asi bych ji nepoznal, snad by to tak i mělo být. Ideál holubice by pak možná pukl jak skořápka ořechu, do které se konečně probojoval hladový havran. Ani nevím, proč jsem pak jednou v noci prolistoval telefonní seznam a pečlivě si vypsal všechny, kdo nesli jméno Černá nebo Černý, a bydleli v blízkosti školy, na jejímž dvoře se žáci fotili. Měsíc mi svítil do mého hledání a tiše se usmíval, myslel si o mém pošetilém počínání své. V Praze bydlí stovky Černých. Noci ale bývají plné nadšených ideálů. Jakpak asi dnes vypadá? Po tolika letech. Možná má piercing a poslouchá anarchistickou hudbu, aby našla cestu ke své revoluci. A ke své armádě. Jo, před revolucí, to byl tenkrát život. Už aby zase nějaká začala, nemohu se dočkat, až budu s chutí a jemným porevolučním sentimentem vzpomínat na starou éru, na mládí a na ten nádherný podzimní den kdesi u nekonečných fjordů schovaných do tisíců norských kopců. A snad si přitom zase jednou vzpomenu na malou a způsobnou dívenku jménem Michaela Černá.

(A mimochodem ten seznam jsem ráno vyhodil.)