TEXTY č. 44 (Léto 2007)

[úvodník][próza][poezie][překlad][comics]
[jen tak][recenze][vzpomínky]

Vzpomínky

Dalibor Malina: Básně a sníh

Dalibor Malina: Básně a sníh

V závěru roku 2006 si veřejnost na Valašsku připomněla 100 let od narození jednoho z malířů žijících na Soláni, Karla Hofmana. Prošel studiemi na pražské Akademii výtvarných umění v atelieru profesora Otakara Nejedlého ( 1927-1933), na Královské akademii krásných umění v Římě (1933-1935), obohatil své zkušenosti na cestách Evropou a při malířských pobytech ve Francii, Itálii, na ostrovech bývalé Jugoslávie. Od 60. let minulého století až do své smrti v roce 1998 žil na Soláni, maloval valašskou krajinu, zachycoval výtvarně krajové zvyky a tradice, portrétoval Valachy, přátele a známé osobnosti spjaté s dějinami kraje kolem Soláně. Následující text je ukázkou ze závěrečné části vzpomínkové knihy Dalibora Maliny „Krajiny života Karla Hofmana", která je připravena k vydání:

Hofmanova malířská velikost a proslulost téměř zcela zakryla málo zveřejňovanou, ale intenzivní oblast jeho duševního života – lásku a krásný vztah k poezii. Provázely ho celý život a sekundovaly jeho profesní malířské tvorbě. Velikost poezie pro něj zůstávala uchovaná v klasickém verši  přísné stavby, přesného metra, nesoucím ve velké metafoře vznešený, zobecňující básnický obsah. Ve chvílích vzácného malířského „prozření", kdy cítil, že nalezl cestu k tomu, co chtěl vyjádřit, či ve chvílích jedinečného okouzlení, té zvláštní lehkosti zakoušené v interakci s motivem či modelem, vtěloval své pocity a myšlenky do veršů a rýmů, kterými popisoval útržky novin nebo dopisních obálek, jež pak zanechával ležet porůznu v atelieru. Nacházel však i chvíle pro komplexnější vyjádření myšlenek, které ho provázely. Zachovaly se dojemně upřímné básně o krajině vsackých hor a Beskyd, unášené vlnami dobře cítěného rytmu, povzbuzované poryvy znovu a znovu se ohlašujících impresí vznešenosti, poskytovaných impozantními výhledy k horizontu, ale i drsnými detaily odpozorovanými z pohybu lidí v krajině. Do veršů, a to i ve vysokém stáří, ukrýval i nejsoukromější tajemství. Je objekt, o němž mluví v následujícím úryvku z rozsáhlejší básně milostnou epizodou v jeho životě? Je to děsivá představa života bez vlastní ženy, k níž choval vždy velmi vroucí city, anebo je to unikající múza, svědkyně ubývajících fyzických sil avizující mezní hranici, za níž už zůstává jen veliké ticho?

Já marně zaklínal tě, abys vstala,
když v tiché bolesti jsem u tvé rakve stál
jen záře oltáře mi odpověď tvou dala,
už mrtva jsem a sám už musíš jíti dál.
Já v němém strnutí teď nad hrobem tvým stojím,
já psanec ubohý dnů příštích života,
já vím, že ránu v srdci nikdy nezhojím,
i lásky žár, i dny, v nichž čeká samota...

Akademický malíř Karel Hofman zemřel 27.listopadu 1998 ve Valašském Meziříčí. Poslední rozloučení s umělcem se uskutečnilo v úterý 8.prosince na Soláni. Toho dne hustě sněžilo a rozhlas upozorňoval na neprůjezdnost silnice spojující Velké Karlovice s Rožnovem pod Radhoštěm, jediné přístupové cesty na Soláň. Přesto se s valašským malířem v domě pod vrcholem Soláně loučily desítky lidí. Obraz loučení jako by byl nechtěnou replikou rozloučení s předchozím majitelem domu na Soláni, akademickým malířem Aloisem Schneiderkou. Oba malíři před tím, než navždy opustili milované místo, ještě na chvíli spočinuli v prostoru kamenného průčelí domu. Pak je čekala cesta dolů, do údolí, jinam. Bolestnou předzvěst nenávratna zaslepovaly onoho 8. prosince 1998 težce se snášející vločky vlhkého sněhu. Sníh pokrýval krajinu, rychle zaceloval lidské stopy a činil ji znovu panenskou a nedotčenou. Nad ní se v hlubokém soucítění a porozumění vzepjaly hlasy Jarmily Šulákové, Luboše Holého a Karlovjanek, ženského pěveckého sboru z Velkých Karlovic. Potom už hluboké ticho rytmicky přerušovaly jen zvonce na šíjích silných tažných koní souseda ze Soláně, pana Závorky, kteří hlubokým sněhem sváželi na saních rakev s ostatky malíře. Posledního z těch, po kterých dostal nevysoký vrch nad Velkými Karlovicemi obecné pojmenování „malířský kopec". Koně táhli za sebou i krajinu, která zůstávala v bílé sněhové záplavě neměnná a sebejistá.

Za necelý rok byla urna s popelem valašského umělce uložena na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Náhrobek nese nápis:

Mé dny patřily všem,
kdož z mého kraje byli,
kdož jeho moudrost
nesli životem.