TEXTY č. 24 (ZIMA 2001-02)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][dopis]
[recenze][comics]

PŘEKLAD

Ibrahim Al-Kauní: Kamenná ikona

Zofia Zielińska

IBRAHIM AL-KAUNÍ: KAMENNÁ IKONA

Kozly nenapadlo nic lepšího než se přímo před ním začít trkat právě když se chystal k modlitbě.

Nastal podvečer a rozžhavený kotouč se pohnul ze svého piedestalu uprostřed nebes. Loučil se s výhrůžkou, že se zítra znovu vrátí, aby dožehl to, co nestihl spálit dnes. Asúf zabořil obě ruce do písku vádí a zahájil rituální očistu k večerní modlitbě.

Zaslechl z dálky rámus motoru a rozhodl se, že si pospíší, aby dal Bohu, co mu patří, než dorazí ti křesťané, které v poslední době v tomto vádí obvykle vítal. Přicházeli, aby si prohlédli kresby vyryté ve skalách.

Ale ďas do těch kozlů vjel. Nemají lepší zábavu než se před ním začít trkat ve chvílí, kdy velebí Boha a odříkává súru Otvíratelku knihy. Jako by se chtěli pochlubit svými rohy nebo předvést své mistrovství trku. Ten kozlí pohyb vyvolala jedna koketní kozička. Tak rozpálila žárlivost urputného samce, že ji sledoval už od rána. Nozdrami očichával její zadeček a vehementně se na ni pokoušel zezadu vyšplhat, což vyvolalo žárlivost ostatních kozlů. Srotili se a vyzbrojeni svými dlouhými rohy začali boj.

Přerušil modlitbu a proklínaje ďábla odešel před nejmohutnější skálu v údolí Matchandúš, aby povinnost věřícího dokončil tam. Skála se tyčí na konci západního břehu údolí, kde se sbíhá s údolím Ainsis do jednoho hlubokého vádí. To se pak stáčí k severovýchodu, až ústí do údolí Velký Aberhoh v pláních Masek Satfat. Mohutná skála ohraničuje řetěz jeskyní. Stojí na jejich konci jako svorník a již tisíce let se vypíná proti nemilosrdnému slunci. Byla vyzdobena tím nejlepším, co předvěký člověk vůbec na Sahaře nakreslil: po délce mohutné skály se vypíná velekněz. Tvář skrývá za tajemnou maskou a pravou rukou se dotýká muflona. Ten stojí vedle něj, urputný a majestátný, a stejně jako kněz zvedá hlavu ke vzdálenému obzoru, odkud vychází slunce. Jeho paprsky se jim vpíjejí do tváří.

Tisíce let si ten nádherný velekněz a posvátný muflon zachovali svoje rysy vyryté do skály. Rysy hluboké a velkolepé, promlouvající s tvrdostí němé horniny.

Vzpřímený velekněz tu stojí v životní velikostí vyryt do tvrdého kamene. Zdá se dokonce, že je vyšší a mohutnější než přirozená postava člověka. Trochu se naklání k posvátnému muflonovi, mohutnějšímu, než bývá obyčejný muflon.

Asúfa nikdy nenapadlo, ani když ještě jako chlapec zaměstnaný pasením ovcí prošel celým opuštěným vádím, že ta ve skále vyrytá kresba bude pro něj někdy mít takový význam jaký má dnes, kdy se stala Mekkou křesťanských turistů. Přicházejí za ní z těch nejvzdálenějších zemí. Terénními vozidly překonávají poušť, jen aby na ten kámen pohlédli. Otvírají ústa překvapením před její velkolepostí, nádherou a tajemností. Jednou dokonce zahlédl evropskou ženu jak před tím kamenem klečí na kolenou a mumlá nějaká slova. Instinktivně pochopil, že to jsou křesťanské modlitby.

Kresby zdobí kameny na kopcích, v jeskyních a v dalších údolích po celém Masak Satfatu. Objevil je už jako malý chlapec. To když ho běh za neposedným stádem úplně vyčerpal, a tak musel ve stínu jeskyně hledat útočiště před sluncem. Získal tak chvíli na oddech a bavil se prohlídkou barevných kreseb: lovci s podivně protáhlými obličeji běží za početnými stády zvířat. Z nich poznal jenom muflony, gazely a divoké buvoly. Také nahé ženy s velikými prsy tu byly na skalách. S prsy nepatřičně velikánskými k jejich postavám. Ten pohled ho rozesmál. Představoval si, jak jim prsy brání v chůzi, v pohybu. Smál se, až se prohýbal v bocích a ozvěna si jeho hlas předávala v neprozkoumaných jeskyních.

Jak šplhával po kopcích za kozami, objevoval další kresby. Na kamenných stěnách viděl ohavné tváře. Snad pouštních démonů. Viděl ošklivá zvířata, jaká v poušti nejsou. Divil se, že mu o nich matka ve svých legendách nevyprávěla. Ani od otce o nich nikdy neslyšel, než tenkrát zahynul při pronásledování toho posedlého muflona. Matka mu řekla:

„Jsou to pradávní obyvatelé jeskyní. Naši dávní předci." „Ale ty jsi přece říkala, že v jeskyních sídlí džinové?" Udiveně na něj pohlédla. Usmála se, naklonila se doprava a doleva, potřásajíc v rukou měch s mlékem. Naléhal:

„Copak jsou džinové našimi prapředky?"

Skryla úsměv, ale zachytil ho v jejích očích. Opakoval otázku, až celá nesvá uhnula:

„Zeptej se otce."

Zeptal se otce. Zasmál se:

„Možná to byli džinové. Ale dobří džinové. Džinové jsou stejně jako lidé dvojího druhu: dobří a zlí. My patříme k těm prvním. K džinům, kteří si zvolili dobro."

„To kvůli tomu nemáme žádné sousedy?"

„Ano, kvůli tomu. Máš-li zlé sousedy, přejde to zlo i na tebe. Člověk, který si zvolí dobro, musí od lidi utéci. Jinak by ho zlo následovalo. A tak to dělají i džinové. Odpradávna sídlí v jeskyních. To aby utekli před zlem. Copak jsi neslyšel, jak si za měsíčních nocí povídají?"

Matka vstoupila do hovoru:

„Proč ho strašíš nočním povídáním džinů? Raději podoj velbloudici a mléko mi přines ještě před večeří."

Otec se zasmál a zvedl se, aby podojil velbloudici. Asúf se otočil k matce:

„Já každý den slyším, jak si džinové v jeskyních povídají. Říkají podivuhodné věci a někdy je i napadne si zazpívat. Já se džinů nebojím."

Zasmála se a hodila par kousků dřeva na oheň.

Bavil se tvářemi džinů v jeskyních na kopcích. Na útěku před vedrem se celý zadýchán skryl v dutinách skal. Na chvíli se natáhl, ale pak se doplazil ke kamenné stěně a začal odstraňovat nánosy prachu, až se objevily čáry, vyryté do kamenů. Otíral ty němé stěny, až před ním vyvstávaly tváře v maskách. A jiné zas protáhlé. Jindy se objevila zvířata, prchající před šípy maskovaných lovců, mufloni, gazely, buvoli a spousty jiných zvířat, mohutných, s dlouhýma nohama, která dnes v poušti nelze spatřit.

Pak začal údolím, hřebenům a kopcům dávat jména duchů, namalovaných na kamenech. Tak tohle je Údolí gazel a tamto Hřeben lovců. Tady je Mufloní hora a tam zas Planina pastevců. Až nakonec objevil toho největšího džina. Obra v masce. Vztyčeného obra s hrozivým muflonem. S tváří obrácenou k východu v očekávání ranního slunce. Obra pronášejícího věčnou modlitbu.

Jednou pronásledoval tu nejneposednější kozičku ve stádě. Oddělila se od ostatních zvířat a slezla do pustého vádí Matchandúš. Běžel za ní, až ji spatřil u ústí do sousedního vádí Ainsis. Obě vádí tvoří mohutné hluboké řečiště. Prodírá se bezútěšnou pouští k pláním Abarhoh, kde zeje několik jeskyní obkroužených velikánskými kameny. Uzavírá je veliká skála, podobná stavbě. Vypíná se k nebesům jako pohanská mohyla vystavěná bohy. Ten veliký kus kamene pokrývá od vrcholu až dolů maskovaný džin s posvátným muflonem. Dlouho stál a hleděl na ten obraz. Potom se pokusil vyšplhat po skalách a dotknout se masky mohutného džina. Nešlo to.

Cesta ke skále je zatarasena kupami hrbolatého kamení.

Ještě jeden pokus vyškrábat se po hladké skále. Pod nohama se mu uvolnilo několik kamenů. Zavrávoral a po zádech se zřítil do vádí. Svíjel se bolestí. Plazil se po čtyřech. Pokoušel se dosáhnout stínu vysoké zelené akácie uprostřed vádí.

Srdce mu bilo. Pot stékal po těle. Ke stromu se doplazil, ale stín zmizel.

Ohromilo ho, že stín zmizel. Přesto se natáhl pod stromem a čekal na západ tak krutě pálícího slunce.

Příští den zjistil, že neposednou kozu, která se oddělila od stáda a zavedla ho do jeskyně největšího džina, tu noc zardousil vlk. Vzpomněl si, jak padl ze skály. A jak se potom od něho odtáhla akácie a její stín se mu vyhnul.

Modlitba k pohanskému bohu

Dokončil modlitbu, zaklonil se a sledoval obří stěnu, vypínající se nad jeho hlavou. Vládce džinů mu žehná. Jeho temný pohled zpoza masky je klidný a spokojený. Hrozivý muflon se zakroucenými rohy je se svým pánem zajedno a dává najevo, že pán svatyně modlitbu přijal a že se Asúfovi dostalo jeho milosti.

Asúf nevěděl, že si zmýlil směr a že se nemodlil směrem ke Kaabě, nýbrž ke kamennému pohanskému bohu, vztyčenému nad jeho hlavou na dně hlubokého vádí.

Rámus automobilu se přiblížil. Asúf se zvedl, aby sehnal rozběhané kozy ještě než přijedou ti turisté a než se rozhostí soumrak. Některé kozy se zatoulaly do sousedního vádí, jiné se vyšplhaly až na vrcholy kopců při hledání keříčků trav mezi skalami a neúnavném prohánění rozpustilých kozlů ze svého stáda.

Odhadl, že se mu podaří sehnat roztoulaná zvířata a zahnat stádo dřív, než návštěvníci dorazí. Blížící se hluk motoru v poušti totiž ještě nutně neznamená příjezd vozidla. Zvuky v poušti předstírají a klamou. Zvlášť časně po ránu a za soumraku. Ticho přibližuje i ty nejvzdálenější zvuky a vytváří z nich hluk a rámus.

Vzpomněl si, jak sem před lety přišli památkáři s celou karavanou aut. Noc strávili v údolí Matchandúš. Provázel je starý bělovlasý Ital. Říkali, že je to vynikající odborník na památky. Byl vysoký, hubený, nosil velké černé sluneční brýle a do notesu, který ani na okamžik neodložil, si stále cosi zapisoval. Celý den vydržel skákat ze skály na skálu jako kozel. Pohyboval se mrštně, chodil rychle a kopce zdolával s lehkostí neodpovídající jeho věku.

K obědu měli gazelí jehně, které si donesli s sebou z Masak Sallatu. Asúfa obdarovali plechovkami sardinek, tuňáka a kondenzovaného mléka a vekami bílého chleba. Úředník památkového úřadu mu řekl: „Ode dneška jsi hlídačem údolí Matchandúš. Jsi našima očima. Na prohlídku památek sem přijde mnoho lidí různých národností a vyznání. Nedovolíš jim odnášet kameny. Nedovolíš ničit skály. Je na nich veliké bohatství. Ty kresby jsou chloubou naší země. Měj oči otevřené. Oni budou chtiví a nenechaví. Budou krást naše kameny, aby je za tisíce prodávali ve svých zemích. Dávej na ně pozor. Jsi hlídač." Potom rezignovaně mávl rukou, vytáhl z kapsy deset liber a nacpal je Asúfovi do kapsy džalbábu. Řekl: „To je tvůj plat. Náš úřad ti bude vyplácet měsíční mzdu. Víš, co to znamená brát peníze od státu?" Pak znovu mávl rukou a beznaděj se v jeho očích změnila na útrpnost.

Asúf mu deset liber vrátil. Nevěděl co s nimi: „Hlídám to údolí. Hlídám všechna údolí v Masak Satfatu a zadarmo. Co bych dělal v Masak Satfatu s penězi?"

Muž se nervózně zasmál. Pokoušel se ho přesvědčit: „Ale to přece nejde. Jako úředník musíš brát plat. Máš na to právo. To je plat od státu. Jsi státní úředník. Jak ti to jen mám vysvětlit?"

Přidal mu ještě několik konzerv a opustil vádí i se svojí skupinou. Od té doby je už neviděl.

Zapamatoval si jen pohled úředníka památkového úřadu. Byl to pohled soucitu, útrpnosti nebo rezignace? Byl to soucit smíšený s útrpností, že ho nemohl přesvědčit, aby bral plat? Ten úředník byl unavený a rezignovaný. Možná to byla jeho první cesta přes poušť. Unavila ho. To onen Ital byl mnohem čipernější, aktivnější a o kameny jevil mnohem větší zájem.

Od toho dne se do tisícem let zapomenutého vádí začali trousit návštěvníci. Přicházeli průměrně každé dva týdny, někdy i po měsíci. Málokdy nepřišel nikdo déle než měsíc.

Všichni to byli cizinci. Muži i ženy. Staří i mladí, různé národnosti křesťanů. Klaní se velikému džinovi a fotografují se před pohanskou svatyní. Někdy tu stráví noc a pak vyrážejí k návratu. Nechávali mu tu konzervy, sýr, sušené nebo kondenzované mléko, čaj, cukr a sušenky. Byli štědří... štědřejší než památkový úřad.

Často se sám sebe ptal na tajemství zájmu oněch křesťanů o staré památky. Došel k přesvědčeni, že křesťané putují k pohanským modlám v údolí Matchandúš, aby přijali ono prastaré náboženství. Nevěří totiž v proroka Muhammada a neklaní se směrem ke Kaabě jako muslimové. A proto ta pokora a odevzdanost, kterou hovoří jejich oči. Kterou prozrazuji jemu neznámá hnutí jejich tváři, když hledí na obrovitou postavu vládce údolí a jeho posvátného muflona, vzpřímeného po jeho boku a hledícího ke vzdálenému obzoru.

Křesťané se modlí k obrovi v masce tak jako muslimové k Bohu. A jeho otec mu řekl, že džin v masce je navíc jeho předek.

úryvek z knihy Krvácení kamene; z arabštiny přeložil Jaromír Hajský

ZOFIA ZIELIŃSKA

elegie pro matouše

přes to že schovávám
hlavu pod deku
slyším jak ti rostou
vousy
vím že ráno
je budu schopna ucítit pod
prsty
poslední klam
fata morgána života v tvém
mrtvém těle

město III

tady řídí měsíc
příliv a odliv
podzemních řek
a tu ženskost jako stružku
krve po prohlubni stehen

tady řídí měsíc
každé páté počaté dítě
v úplňku
každé čtvrté znásilnění
každý sedmý zločin

tady řídí měsíc
vytím ho chválí jenom
šílenci
zavření na okraji
města

my pod jeho bílou
vlajkou
tak nevědomky
plujeme lodí
možná že hlupáků
k vodopádům


začátek dne, betlém, konec šedesátých

nauka v náboženské škole mi dala hodně
pejzy se už dotýkají země a já se stále méně dotýkám žen
ale už vím
kdo vyhraje získal jsem jistotu
když jsem překračoval další prahy svatosti

teď už věřím
to znamená vím a nemám naději

nacházím se pod hromadou překvašených novin
další dny války už dávno vybledly
byla tak dávno a trvala tak krátce

plný cizích slov opakuji nad městem
složeným do modlitby
mám čest žít na okraji dějin

můj dům voní jako to místo