TEXTY č. 24 (ZIMA 2001-02)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][dopis]
[recenze][comics]

ROZHOVOR

Rozhovor s Ivou Málkovou, jednou z autorek Literárního slovníku severní Moravy a Slezska

ROZHOVOR S IVOU MÁLKOVOU, jednou z autorek Literárního slovníku severní Moravy a Slezska

Po vydání jakéhokoliv slovníku bývají nejčastěji výtky směřovány k zařazení či nezařazení některých hesel. Sice mi zde chybí např. hesla Mojmíra Trávníčka či Textů, ale spíše by mne zajímalo, zda je to důsledek územního vymezení regionu, o který se slovník opírá. Zdá se mi, že právě literatura Valašska je zpracována poněkud problematicky. Autoři ze severní části jsou zastoupeni poměrně hojně, u jižní části pociťuji absenci některých hesel. Řadíte tuto oblast k literatuře severní Moravy, či jinam? Proč nebyla uplatněna stejná kritéria (bývalý Severomoravský kraj) jako u střední Moravy?

Otázky podle mého krouží kolem jediného problému. Vymezením, jak vnímáme region, se zabývá Úvod, který je ve Slovníku na stranách 19 - 23. Chápání regionu je problém, jestliže nechceme akceptovat přechodné správní uspořádání, a přihlížíme k širším etnokulturním a komunikačním vazbám. V této souvislosti bych upozornila na knihu Svatavy Urbanové Region bez hranic, Votobia 2001, která se posunem v teoretickém vymezení regionu podrobně i na základě dlouhodobého sociologického výzkumu zabývá. Pouze zopakuji, že se nám jedná o české Slezsko a přilehlé části Moravy: Ostravsko, Pobeskydí a území bývalých okresů Frýdek – Místek, Nový Jičín a Šumperk. Jestliže docházelo po sledované období 1945 – 2000 k mnoha kulturním vazbám k Olomouci, bylo to dáno dlouholetým působením tzv. Severomoravského kraje. Vsetínsko ovšem vykazovalo vazby k jinému okruhu kuturních center a Texty i osobnost Mojmíra Trávníčka se vymykaly zvoleným funkčním a tematickým hlediskům.

Čistě náhodou jsem v internetové podobě slovníku narazil na zpracované heslo Romana Ludvy. Proč nebylo zařazeno do tištěné verze? Bude internetová verze doplňována i po tomto knižním vydání?

V pracovní verzi na internetu hodně jmen scházelo a jiná, dokonce už zpracovaná hesla byla, někdy s bolestí, eliminována. I tak jsem přesvědčena, že jeden z kladů Slovníku je to, že si všímá nikoli pouze generace „klasiků", ale že nabízí první literární profilaci regionu devadesátých let prostřednictvím hesel autorů, kteří se teprve v posledním desetiletí představují jako básnící, prozaici. Právě těch se posuny v autorském seznamu týkaly nejvíce. Při heuristické fázi práce jsme hledaly „naše nejmladší autory" mezi přispěvateli v časopisech, na seznamech literárních večerů, v nabídkách knihkupectví atd. Až konkrétní zpracování hesla, pročtení celé jeho dosavadní tvorby ukázalo, že výrazně neodpovídá našim kritériím, a proto nebyl do knižní podoby zařazen. To je také případ hesla Roman Ludva. Internetová verze Slovníku se momentálně doplňuje a bude do března zveřejněna opět na stránkách Ostravské univerzity (chtěly bychom, ale aby to byly vstupy placené). Počítáme s aktualizací, protože ve vydání ve Votobii jsou zanesena data k 30. 12. 2000.

Jednou z posledních publikací Ústavu pro regionální studia OU jsou Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, které představují zatím nejucelenější pohled na literaturu regionu. Pokračují práce na těchto dějinách?

Kapitoly znamenají určitou fázi výzkumu v oblasti regionální literatury. Domníváme se spolu s prof. Urbanovou, která je spolutvůrkyni Slovníku, že naše práce se s Kapitolami doplňuje a vytváří pro budoucnost základní bázi, od níž se může odvíjet další studium regionální problematiky nejen v druhé polovině dvacátého století. Jednotliví členové Ústavu pro regionální studia se vedle práce na regionální encyklopedii a Biografickém slovníku Slezska a severní Moravy momentálně více zaměřují k dílčím, literární problematiku reflektujícím studiím.

Proměňuje se nějak v poslední době podoba regionální literatury? Jaká je vlastně definice regionu v době nových informačních možností?

Opět se vracíme k prvním otázkám. Určitě je dnes neudržitelné herderovské pojetí, které se točí kolem národa a národního státu, a tedy na to navazující vztahovaní národní literatura – regionální literatura. Region je dnes pojímán nikoli jenom ve vazbách politicko-správních, geografických, ale zvláště vztahových. Je to prostor polykulturní a pluralitní. Je v něm osobitost, z níž vzchází jedinečnost (jazyk, topos, téma), kterou literatura (kultura) cele absorbuje a prezentuje ve svých dílech, aby ji znovu v zpětné vazbě přijímala a do své osobitosti vstřebala.

Jste bývalá akademická mistryně ČSSR v atletice. Pohybuje se na české literárněvědné scéně kolega/kolegyně, který by dosáhl srovnatelných sportovních úspěchů, nebo v tomto představujete bílou vránou?

Nikdy jsem nikde nebyla bílou vránou. Těch, kteří okusili jedinečnost tvrdých atletických tréninkových dávek, občasných vítězství, ale také častých proher a bolesti ze zranění, je i v literatuře řada. Patří k těm velmi houževnatým, naučili se prohrávat, vědí (i když někteří i vzdávají), že je potřeba nacházet sílu vyběhnout znovu a vydržet, i když to vypadá velmi dlouho, že vás stadion vypíská. Ale pocit běhu, odrazu, krátkého letu a kontrolovaného dopadu, po němž opět následuje dynamicky krok dopředu, je jedinečný a inspirující.

Diplomovou práci jste psala o poezii Michala Černíka, Karla Sýse a Jiřího Žáčka. Jak se jeví jejich poezii s odstupem doby?

Pokud se ptáte na jejich sbírky z konce 60. let až do poloviny let osmdesátých, o nichž je diplomová práce, pak není potřeba, když přemýšlím o jejich poezii, nic z toho, co jsem psala, měnit. Černík je subtilní lyrik s dominancí milostné lyriky, jedinečný představitel poezie pro děti, kde pokračuje v halasovské tradici, Sýs je ironik, básník silné metafory, se smyslem pro erotiku, jehož invence se s časem ztrácela a byla nahrazována ideologickou aktualitou, Žáček je mélik, jehož texty plné rýmů, asociací a hravosti osloví děti i dospělé.

Jaký je váš názor na literární tvorbu uplynulého desetiletí?

V 90. létech si literatura znovu okusila, co to znamená, když přestane existovat ideologická cenzura, když existuje možnost zadat text soukromému nakladateli, kdy lze vydat knížku vlastním nákladem, kdy se ve velké míře mohou dít autorská čtení, kdy existuje řada literárních festivalů, kdy se může otevřeněji konfrontovat s děním za hranicemi domácí kultury, kdy můžete číst několik literárních časopisů, nacházet a číst si texty na internetu atd. Otevřenost mě fascinuje i znepokojuje. Četnost titulů dává šanci, že potkáte nového autora s výjimečnou imaginací, stejně tak, že přehlédnete text, který představuje něco podstatného pro směřování literatury v čase. Občas mě zaskakuje agresivita recenzí, které nepředstavuji čtenáři proces kritikova uvažování, proces, v němž text analyzuje a odhaluje jeho vrstvy, a pak promýšlí a vyzdvihuje ty, které jej oslovují, a tak dávají šanci, aby oslovily i další čtenáře, často recenze jenom kacířují a zostouzejí, urážejí autory, ale proč je podle kritika text mimořádně dobrý, nebo mimořádně špatný, nebo čím vzbuzuje rozpaky, se nedozvíte. V seminářích často přirovnávám literární situaci na konci minulého století k lavinám, které se opakovaly asi ve třech vlnách, a je potřeba si uvědomit, zda z té literární laviny chceme zachraňovat a oživovat ty, o kterých už dobře víme, anebo nás bude zajímat, proč se lavina utrhla, proč zrovna v daný čas a co vlastně obsahuje, čím je nesourodá a čím naopak kompaktní. A budeme-li o nálezech v lavinových polích přemýšlet bez předpojatosti.

Karel Sýs je nyní předsedou a Michal Černík víceprezidentem Unie českých spisovatelů. Sledujete dopad prohlášení této organizace, pod kterými jsou podepsaní i výše jmenovaní?

Spolkovou činnost, která se vážek literatuře, nesleduju. Z kusých zpráv o ní se mi zdá, že dnešní spolky jsou buďto kamarádšofty, nebo často fungují jako pouhé potvrzení spisovatelského statutu.

Lze ještě vůbec v Čechách spojovat literaturu s politikou, ideologií?

Domnívám se, že všechny dosavadní dějiny české literatury, učebnice uplatňují literárněhistorický přístup. Jsou psány tak, že občanské a společensko – politické vazby jsou určující, takže jak nespojovat?

Velká část českého tisku je v rukou zahraničních společností, které mají zkušenosti spíše s vydáváním bulvárů a regionálních tiskovin. Literární noviny jsou „literárními" už spíše jen názvem, Nové knihy ve své podobě zanikly. Ovlivňuje tato skutečnost reflexi české literatury u široké veřejnosti.

Věřím, že „široká veřejnost" nevnímá literaturu prostřednictvím literárních či bibliografických časopisů. Pokud literaturu vnímá, tak prostřednictvím silných děl a nedělí literaturu na českou a jinou. Osobně mi schází tiskovina, webová stránka, na kterých by existoval soupis vydaných knížek (od vlastního nákladu po zexkluzivnělý Torst).

Děkuji za rozhovor a za trpělivost

Pavel Kotrla