TEXTY č. 24 (ZIMA 2001-02)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][dopis]
[recenze][comics]

RECENZE

Pavel Kotrla: Kultura okraje

Petr Hora: Odkrývání Skrytých letokruhů

Jakub Grombíř: Mistrův oddechový čas

PAVEL KOTRLA: KULTURA OKRAJE

Uběhlo již více než dvanáct let od listopadových dnů roku 1989. Tedy poměrně dlouhá doba, po kterou jsem marně čekal na publikaci o věcech niterně mne zajímajících a která se mi do rukou dostala až nyní. Tou knihou je sborník studií Alternativní kultura / Příběh české společnosti 1945 – 1989 (Lidové noviny 2001), který pod vedením Josefa Alana připravil kolektiv autorů. Pravděpodobně bylo těch dvanáct let potřebných k tomu, aby bylo možno aspoň s jistou dávkou objektivity a bez přílišných emocí nahlédnout na věci minulé.

Až doposud jsme měli k dispozici převážně dílčí a časopisecké studie, které si za objekt svého zájmu vybíraly pouze jistou skupinu nebo období. Jistou výjimku tvoří přínosná a šířeji pojatá kniha Martina Pilaře Underground (Host 1999). Ale teprve nyní je zde dílo, které se komplexněji snaží uchopit alternativní kulturu tohoto období vcelku, tedy nejenom aktivity stojící v přímé opozici k totalitnímu zřízení, ale i aktivity vzpouzející se a vymykající se jeho kontrole. Publikace si nevšímá pouze písemnictví, dramatiky, hudebních a výtvarných alternativ, tedy aktivit víceméně známých, ale prostor je věnován i filmu a „samizdatové televizi“.

I když se jedná o dílo rozsáhlé, čítající šest set stran zmenšeného formátu A4, rozhodně není a nemůže být vyčerpávající i přesto, že řada okolností je zde nastíněna poměrně podrobně. Je to zásluha skutečnosti, že jednotlivé studie byly psány lidmi, kteří k daným tématům mají schopnost vyjádřit se nejenom coby fundovaní odborníci, ale i jako vyhraněné osobnosti (např. Stanislav Dvorský, Jiří Gruntorád, Josef Vlček, Milan Machovec).

Alternativa je svobodné umělcovo rozhodnutí, které je nyní chápáno převážně jako zaujetí jistého postoje ke komerčním aktivitám masové kultury. Ve zkoumaných letech takováto identifikace nebyla zcela samozřejmá, možnost sebevymezení byla značně potlačena a ovlivněna tehdejším společenským systémem. Je tedy otázkou, co by ze zde zachycených aktivit zůstalo alternativou v normálních poměrech. Na tuto skutečnost poukazuje např. Jaroslav Vlček, který si všímá specifického postavení českého metalu v osmdesátých letech. To, co na západ od našich hranic bylo např. komerční součástí hudebního průmyslu, v domácích podmínkách bylo vnímáno částí dospívající mládeže jako vyjádření alternativního životního postoje. Snad by bylo vhodnější přesněji rozlišovat mezi termíny neoficiální a alternativní kultura.

Bylo odvedeno kvantum práce, a proto potěší, že ani kniha samotná nebyla odbyta a je profesionálně připravena se vším všudy. Sborník mimo studií obsahuje grafickou přílohu výtvarných děl, chronologický průřez událostmi let 1945 – 1989, některé důležité dokumenty a manifesty, které formovaly alternativní scénu, seznam sekundární literatury a rejstřík. Vkládanou přílohu pak tvoří hudební CD s devatenácti nahrávkami, na kterém jsou zastoupeny nejenom nejvýznamnější skupiny undergroundu (The Plastic People, DG-307, Umělá hmota, Garáž), ale např. i skupiny pozdější nové vlny. Spíše dokumentární hodnotu mají zvukové záznamy textů Milana Nápravníka, Ladislava Nováka, Egona Bondyho, čtené samotnými autory. Grafická úprava je dílem Karla Halouna.

Vymezení publikace daty 1945 – 1989 je z pohledu historie víc než logické a ospravedlnitelné. Přesto je lze chápat i jako jisté omezení. Zkoumané období je přece jenom ohraničeno víceméně tradičně. Příběh alternativní kultury ale tímto datem neskončil žádným ostrým řezem, po kterém by následovalo vzduchoprázdno. Uplynulé desetiletí přineslo dokonce nové druhy aktivit, které zde zachyceny nejsou (např. kultura kyberscény, některé trendy elektronické hudby, world music, ekologičtí aktivisté). Snad je příliš brzy na hodnocení tohoto přelomového období, ale doufám, že i ono bude časem zpracováno s podobnou pečlivostí a profesionalitou.

A tak lituji pouze toho, že se do této reprezentativní publikace nevešlo ještě víc. Ale buďme rádi za tuto vlaštovku! Vždyť se jedná o první syntetizující publikaci, shrnující dosavadní mezioborové bádání o alternativní kultuře vymezeného období.

Petr Hora: Odkrývání Skrytých letokruhů

Není právě obvyklé, aby se někdo tak bytostně vrostlý do kulturní a jmenovitě literární reality našich dnů jako Mojmír Trávníček tak usilovně bránil spisování. Zdá se tudíž, že hlavní zásluhu na vzniku jeho vzpomínkového kaleidoskopu Skryté letokruhy (nakl. Dalibora Maliny, Vsetín 2001) je nutno nakonec přisoudit redaktorské zabejčilosti Jiřího Hrabala. To on přinutil autora k soustředěnějšímu, byť fragmentárnímu vzpomínání na lidi známé i neznámé, s nimiž se za svůj sedmdesátiletý život potkal a se kterými ho svedla na kus životní cesty náhody, jindy nevyhnutelnost, jednou příznivá, podruhé méně příznivější. Původně vycházely Trávníčkovy vzpomínky na stranách olomoucké revue Aluze, nyní, doplněné a rozšířené, vycházejí knižně.

Skryté letokruhy žánrově přináleží k memoárové literatuře. Jsou tedy jedinečným svědectvím konkrétní osobnosti o konkrétní epoše. Memoaristika je literární žánr, kterému se čtenářsky, jakož i tržně vždy dařilo a dařit nepřestává. Její produktivita je – kvantitativně vzato – mimořádná. O to obtížněji však, bohužel, se v ní hledají díla slovesně i obsahově hodnotnější. K jejich nalezení je proto nutno vydávat dosti značné množství energie, protože autoři velice často upadají do apodiktičnosti, která je tím větší, čím zřetelněji prostupují složitější a obtižněji přijatelná fakta. Že se právě s fakty leckdy vyrovnávají velmi svérázně, toho příkladů máme dost a dost.

Ne tak vzpomínání Trávníčkovo, které uvedená schémata popírá. Skryté letokruhy zrovna vyjadřují autorovu schopnost soustředění, faktografické spolehlivosti a jeho mužné zodpovědnosti za slovo vyřčené, zodpovědnosti, jíž kolem nás jako by spíše ubývalo. To naštěstí nevylučuje humor, které tu a tam vyhlédá ze souvislostí jinak celkem vážných.

Text je uspořádán do sedmi oddílů: úvodu, čtyř kapitol a dvou intermezz. V podstatě dodržuje chronologickou posloupnost, takže v 1. kapitole s názvem Slabikář provádí vypravěč svým dětstvím, místy, kterými prošel spolu s rodiči a sourozenci, prvními knižními a časopiseckými tituly i zkušenostmi ze setkání s divadlem. Následující 1. intermezzo se vrací ke studentskému a poté celoživotnímu přátelství s malířem Jiřím Schmidtem, Jurou – Trávníček jako roduvěrný Vlach se zjevným zalíbením uvádí valašskou podobu jména Drakobijcova a dle téhož pravidla taky nikdy nejezdí do Vsetína, nýbrž jen a jen na Vsetín. Od intermezza Memimisse iuvabit se kolo vyprávění otáčí k vynikajícímu českému klasiku Františku Křelinovi v kapitole, nazvané podle jeho knihy, Z bukového dřeva. (Při té příležitosti reklamujeme mylné uvedení rodiště Václava Prokůpka. Nikoliv Dolní Louchov, nýbrž Dolní Lochov; s. 68.). Intermezzem Dům Boriů se připomíná kulturní ovzduší Vsetínska na rozloze několika desetiletí a zvláště osobnost Drahomíry Boriové (vdovy po známém malíři Miloši Boriovi), podporovatelce staroříšského nakaldatelství Josefa Floriana. Kapitola 4., Vyprodaný čas, se soustředí na některá přátelství ze zralého období autorova života.

Trávníčkovy Skryté letokruhy vztahy spíše naznačují a je v těch náznacích přítomna jistá dávka cudnosti a obavy dotknout se, aby snad slovo nesetřelo jejich jedinečnost. Že je tech skrytých letokruhů mnohem více, nežli autor veřejně připouští, je celkem jisté. Dostanou se i ony ke čtenářům?

Jakub Grombíř: Mistrův oddechový čas

Román Vladimira Nabokova Pnin nezaujímá v kontextu autorovy tvorby takové místo jako třeba Lolita, přesto je výmluvným dokladem jeho stylistického umění. Hlavní hrdinou je ruský emigrant, vyučující na provinční americké univerzitě – Nabokov zde vytvořil silný portrét člověka, který je přes svoje četné kvality „nekompatibilní" s okolním světem; postavu upomínající na klasická díla ruské literatury „zlatého věku", na osobnosti Oblomova nebo knížete Myškina. Pninova profesorská roztržitost vyvolává četné komické situace, v jejichž podtextu se ovšem vždy skrývá otázka, zda je dokonalé ovládání nejrůznějších přístrojů skutečně nejspolehlivějším důkazem lidské hodnoty dotyčného. Osobnost Timofeje Pnina je ovšem dosti nejednoznačná: v mládí sloužil v Bílé gardě, dokonce jako rozvědčík, což se s jeho soudobou naivitou a užvaněností příliš neshoduje, stejně tak anabáze jeho útěku přes celou Evropu poněkud vyvrací jeho stále zdůrazňovanou nepraktičnost. Pnin je evidentně velmi erudován v klasické ruské literatuře, přesto však profesorské místo zastává spíše náhodou. Nabokov si zde neodpustil několik satirických šlehů na adresu (nejen) amerického vysokoškolského systému, které jako by předjímaly knihy Amisovy či Lodgeovy: „Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky." Ačkoli v případě Pnina zdaleka nejde jen o sarkastický univerzitní román, jsou pasáže, kdy člověk musí jen žasnout nad výstižností Nabokovovy kultivované ironie, zdaleka jeho následníky převyšující: „Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simone de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé. Stále byla v módě užitečná slova jako ,konflikt’ a ,model’. Sterilní asistenti jako obvykle s úspěchem plnili svoje publikační povinnosti recenzováním knih svých plodnějších kolegů a mnoho profesorů, na něž se usmálo štěstí, se těšilo či chystalo těšit z nejrůznějších subvencí, jež obdrželi počátkem tohoto roku." (...) „Horliví studenti prvního ročníku opět vpisovali na okraje stránek vypůjčených knih užitečné poznámky jako ,popis přírody’ nebo ,ironie’ a jeden zvlášť nadaný vzdělanec již stačil v půvabném vydání Mallarméovy poezie podtrhnout fialovým inkoustem slovo oiseaux a naškrábat nad něj ,ptáci’."

V Pninovi skutečně jde spíše o žánrovou drobnokresbu než o hluboké děje, i zde se však projevuje Nabokovova literární suverenita, s níž dokáže vylíčit situace tak banální, jako je nespavost, čekání na autobus či umývání nádobí a najít v nich i trochu té metafyziky. Když popisuje smítko, které vypravěči povídky spadlo v dětství do oka a vytáhl mu je právě Pninův otec, věhlasný petrohradský oftalmolog, zakončuje: „Kdepak asi je to smítko teď? Nudnou, šílenou pravdou je, že někde skutečně existuje." Stejně přesvědčivě, srozumitelně a přitom originálně jsou popsány i další postavy, které prošly Pninovým životem: jeho exmanželka Líza, nevlastní syn, arogantní profesoři i sama postava vypravěče, jehož rozporuplný vztah k hlavnímu hrdinovi rekonstruujeme postupně z různých narážek. Také v Pninovi si autor místy pohrává se čtenářem jako Minotaurus v bludišti; tato kniha je však natolik odlehčená, že typický Nabokovův zvyk dávat nám najevo svoji převahu demiurga nepůsobí tak iritujícím dojmem jako v jiných jeho dílech. Nabokov zde také ventiluje svůj rezervovaný vztah k módním trendům, jako byly v jeho době psychoanalýza či abstraktní malířství. Ve druhém plánu, za všemi groteskními situacemi, je ovšem Nabokovova kniha nostalgickým připomenutím skvělé epochy ruské kultury, která byla bolševickou revolucí rozmetána do lhostejného světa, reprezentovaného zde dětinsky nafoukanou Amerikou, jež se hurónsky vysmívá Pninově výslovnosti, sama ovšem zná z ruské kultury nanajvýš „Annu Karamazovou".

Ačkoli je tedy Pnin v kontextu Nabokovovy tvorby spíše marginalitou, v níž Mistr učinil zadost některým svým ryze osobním libůstkám, přesto (nebo snad právě proto?) je jeho čtivost a vytříbenost nejlepším svědectvím o autorově genialitě.