TEXTY č. 24 (ZIMA 2001-02)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor][dopis]
[recenze][comics]

Próza

Jakub Grombíř: Jeden den v životě

Miloš Juřička

Jakub Grombíř: JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

„Mým životním cílem je dojít aspoň na start.“

Nápis na autobusové zastávce v Tatenicích
(okres Ústí nad Orlicí)

Zdi luxusní vily oslňovaly ve žhavém kalifornském poledni svojí bělostí, tyrkysová voda v rozlehlém bazénu naopak příjemně chladila. Leopold Šaluga, významný hollywoodský herec, scénárista, režisér a producent, se spokojeně rozvaloval v nafukovacím křesle a popíjel svůj oblíbený drink, obklopen nejsmyslnějšími hvězdami filmového světa. Právě když si jednu z nich přitáhl s úmyslem pořádně se s ní pomilovat, ozvala se z protější stráně kulometná dávka. Snajper, ukrytý v křoví někde mezi všeobecně známými bílými písmeny HOLLYWOOD, měl zřejmě kamarády: jeden byl vyzbrojen sbíječkou, zatímco druhý usilovně bušil do tabule tenkého plechu.

Leopold Šaluga, nepříliš úspěšný student školy tak absurdní, že s ohledem na útlocitnější čtenáře zamlčíme její jméno, nahmatal na poličce nad svojí hlavou řinčící budík a rázným pohybem ho umlčel. Díky dlouholeté praxi vykonal vše zcela automaticky, aniž by se musel probudit. Bylo ostatně teprve půl osmé a za oknem panovalo šero. Den přicházel pomalu a provinile, jako by se styděl za to, že bude zase tak ohavný, jak už to na konci listopadu bývá. Panorama historické části města tonulo v mlze a drobně na něj poprchalo. Leopold ani nemusel otevřít oči, aby si tyto skutečnosti ověřil - už tři týdny tomu nebylo jinak. Otočil se na druhý bok, zachumlal se hlouběji do přikrývky a dějiště přednášky, na kterou si původně nařídil budíka, mu bylo v té chvíli vzdálenější než souhvězdí Panny, ačkoli by to měl ve skutečnosti necelou čtvrthodinku volné chůze.

Zatímco náš hrdina tvrdě spí, máme bohatě času říct si něco bližšího o jeho osobě. Svůj pětiletý obor studuje Leoš už sedmým rokem – po takové době se mu pochopitelně nechce školy náhle nechat, zároveň ale nedělá nic pro to, aby ji úspěšně dokončil. Místo toho vpisuje do starého sešitu na matematiku svůj epochální román, který se ovšem už přede dvěma měsíci zasekl na osmé straně. Mezitím rostou pochybnosti, že román vůbec někdo vydá a tudíž klesá motivace v psaní pokra-čovat.

Náš hrdina spí tak tvrdě (přerušený sen se mu ovšem nedozdál, místo toho je nucen prchat z neznámého důvodu klikatými chodbami jakési obrovské budovy před smečkou obrovitých pakrabů), protože včerejší den strávil na oslavě narozenin dívky, na kterou si už delší dobu myslel. Měl tedy v plánu, že využije této příležitosti k tomu, aby po ní konečně fatálně vyjel. Zatímco se však na tuto zteč patřičně posilňoval, předstihl ho jakýsi neznámý hochštapler, už od prvního pohledu mimořádně odporný příklad dynamického a prosperujícího jedince. Kde se vlastně proboha berou všichni ti usměvaví, výřeční, zdvořilí a do všeho zasvěcení mladí muži, kteří nás vždycky v rozhodující chvíli předejdou? Nelze ani uvěřit, že by se narodili z lůna živých matek: spíše vznikli jakýmsi aristotelovským samoplozením ve světě dálničních nadjezdů, internetových adres, reklamních billboardů a kurzovních lístků. Leopold pak alespoň částečně vyléčil své zklamání, nikoli první a nikoli poslední, tím, že se značně opil a posléze pohádal s jakýmsi ledva plnoletým existencialistou, nazval jej pičusem a nakonec uraženě odešel.

Po klopotném návratu na kolej si nařídil budíka na půl osmou. Požití většího množství alkoholu v něm totiž čas od času probouzelo velikášství a touhu po posunování hranic lidských možností. Než tedy upadl do komatu, uzavřel svatosvatou přísahu, že od zítřka začne navštěvovat všechny zapsané přednášky, včetně těch, které začínají v osm hodin ráno. Jak toto předsevzetí dopadlo, jsme právě všichni viděli na vlastní oči.

Polda se vzbudil krátce po desáté hodině a zprvu užasl, jak příšerný sen se mu to zase zazdál. Urputná bolest hlavy ho ale přesvědčila, že tentokrát má co dělat s realitou; znechuceně vstal a odšoural se do koupelny. Oba bakelitové kohoutky byly označeny červeným kolečkem, takže nezasvěcený návštěvník by mohl být na rozpacích, ze kterého z nich vlastně teče teplá voda. Leoš už za ta léta věděl, že ani z jednoho. Voda byla v obou případech studená, přesněji řečeno vlažná – její teplota byla vědecky vypočtena a pečlivě namixována přesně tak, aby nepříjemně studila toho, kdo by se v ní eventuálně pokusil umýt, ale zároveň neosvěžila toho, kdo se jí napil ve snaze zapudit tradiční ranní sušák.

Leopold se mrknul do zrcadla a co tam spatřil, to ho věru nepotěšilo. Slyšeli jste o případu té rodiny tuším že z Karviné, která zapřela smrt babičky, aby mohla dál dostávat její důchod? Přesně takto, jako mrtvola násilím držená na tomto světě, si právě náš hrdina připadal. V hubě měl věru jak v polepšovně, nicméně vyčistit si zuby se neodvážil, neboť přítomnost jakéhokoli cizorodého předmětu v dutině ústní by bezpochyby okamžitě vyvolala dávivou reakci. Vrátil se do pokoje, otevřel okno, rázoval prázdnou místností a pokoušel se zhluboka dýchat. Po čtvrthodině to vzdal a svižně se odebral na toaletu, která byla momentálně, kupodivu a naštěstí volná. Vyzvrátil trochu žlutozeleného slizu a poněkud se mu přece jen ulevilo.

Oba Leošovi spolubydlící představovali krajní typy studentského živočišstva, pro nás je však nejpodstatnější, že aktuálně byli oba nepřítomni. Ten první byl světákem, který neustále vyrážel na tajuplné mise a na kolejích se zdržoval jen po dobu nezbytně nutnou. Teď zrovna dlel už přes měsíc kdesi na Tuamotu či kde a Leoš proto jeho postele využíval coby odkladiště všech přebytečných předmětů. Ačkoli by to ještě před pár lety považoval za nemožné, nyní se občas přistihoval při myšlence, že mu vůbec nezávidí. Naproti tomu druhý spolubydlící byl mužem pevných zásad a životního režimu. Se spolustudenty komunikoval jen v nezbytných případech, uléhal i vstával pokaždé ve stejnou dobu, přednášky nijak nezanedbával, i po večerech pilně studoval a byl naprosto šťasten ve svém mikrokosmu vymezeném dvěma čtverečními metry v rohu pokoje, s občasnými dobrodružnými výpravami do kuchyňky s vařičem. Nyní byl samozřejmě ve škole. Ačkoli by to Leoš ještě před pár lety považoval za nemožné, nyní se občas přistihoval při myšlence, že mu docela závidí.

Uvařil si silný čaj, osprchoval se a pozvolna se sžíval s realitou. O půl dvanácté se již cítil natolik obstojně, že se rozhodl navštívit fakultu. Vyšel tedy na úzkou a spoře osvětlenou chodbu, vymalovanou obludným okrověbéžovým odstínem; komplex kolejí byl postavený v polovině padesátých let a velmi hezky reprezentoval tehdejší představy o útulnosti jakožto buržoazním přežitku. Na schodišti Leoš málem vrazil do jakési kreatury s exteriérem a zřejmě i IQ hráče amerického fotbalu, o čemž svědčil fakt, že dotyčný si navzdory realitě bodře pohvizdoval. No řekněte, dá se Leošovi zazlívat, že ho na místě nemilosrdně pod vousy proklel? Cestou kolem ospalééé vrátnice (jojo, copak Katapulti, to bývaly časy...) Leoš letmo nahlédl do své přihrádky na poštu. „No ba, kdo mně by už psal, že, na mě se přece každý vysere," povzdychl si, ačkoli dobře věděl, že svoji adresu ani telefon na kolej pro jistotu nikomu nedával. Vyšel na ulici do lezavého vlhka, které ho samotného překvapilo.

Okolí fakulty vypadalo jako vždy bezútěšně. Tvořil je labyrint výkopů, na jejichž dně stála kalná voda a které se už staly součástí místního koloritu. Studentky tudíž musely oželet boty na podpatku a úzké sukně, což školu připravilo o jeden z posledních malebných rysů. Nebe nad městem nabralo neurčitý odstín, z něhož čišela rezignace na veškeré barvy. Zedníci osekávali starou promáčenou omítku a aby jim šla práce lépe od ruky, pouštěli si k tomu na plné pecky Country rádio. Z druhé strany ulice občas zařval přístroj na řezání asfaltu, aby doplnil pochmurnost scenérie.

Náš hrdina tedy vešel do útrob fakulty a laskavý čtenář se na tomto místě nepochybně zatetelil v očekávání, že autor mu nyní předloží všechny atributy, kterými se literatura pojednávající o univerzitním prostředí odnepaměti vyznačuje – bujarý hlahol vycházející ze stovek mladých hrdel, šum bouřlivých diskusí, dusot mladých nohou a šelest pedagogů, velebně mezi tímto mumrajem proplouvajících. Laskavý čtenář však bude patrně zklamán. Autor musí popravdě konstatovat, že na chodbách fakulty vládlo tíživé ticho jako v kryptě zlovolného orientálního vladaře. Byl totiž čtvrtek, krátce před polednem, a v tuto dobu se již na univerzitě vyskytovalo pouze pár zoufalců.

Mnohé zábavy bodrého lidu studentského, jak je popisuje kupříkladu mistr Jirásek ve své nezapomenutelné Filosofské historii, již dávno odvál nelítostný čas. Ze všeho toho dění zbyla současným vysokoškolákům pouze oblíbená společenská hra, jejíž účel i pravidla by se daly charakterizovat slovy: „Kdo uteče, vyhraje". Ačkoli toto klání nebylo nijak oficiálně propagováno a na jeho vítěze nečekaly tučné odměny jako na profesionální sportovce, přesto se do této soutěže každý týden spontánně zapojovaly stovky, ba tisíce studentů. Na rozdíl od mnoha jiných her, kde bývají výsledky často sporné a poražení si mohou stěžovat třeba na neobjektivní rozhodčí, zde byli vítězové jasní a nezpochybnitelní – bylo to oněch pár šťastlivců, kteří si to již v úterý odpoledne křepce vykračovali k nádraží s objemným batohem na zádech a tak se usmívali a tak zpříma šli, že jste na jejich skráních snadno rozeznali vavřínové věnce, určené úspěšným olympionikům. Za touto sortou životních vítězů následovaly ve středečním dopoledni menší skupinky, které by si zasloužily zařazení do kategorie „lepší průměr" a téhož dne odpoledne se většinou k nádraží řítil, obtěžkán různými zavazadly, hlavní peloton.

Leoš se otřásl. Stále ještě se necítil dobře; připadalo mu, jako by ta bublina v okolním světě, kterou obvykle vyplňuje svým tělem, změnila přes noc tvar a znemožňuje mu zaujmout svoje místo. Prošel už potisící okolo nástěnky s cáry papíru vlajícími v řezavém průvanu a posléze okolo obrazu, na němž před lety jakýsi místní pokrokový mazal ztvárnil „Dědice, rodnou obec prezidenta republiky Klementa Gottwalda". Na schodišti se snažil našlapovat tak, aby se jeho kroky kryly se svislými lištami v ostění, ty se ovšem nekryly s jednotlivými schody, takže Leoš zakopl a málem upadl na hubu. Loudavě se přiblížil ke dveřím učebny s tichou nadějí, že dnešní výuka třeba odpadla, leč tlumený hovor uvnitř jej přesvědčil o opaku. Rezignovaně vzal za kliku.

„Jé, vy už jste začali? Já jsem myslel, že se začíná až o tři čtvrtě na dvanáct – a ono zatím o půl, že? To vždycky než si člověk na ten rozvrh zvykne, tak už je pomalu konec semestru..."

„Myslel jste, že začínáme o tři čtvrtě, pane Šalugo, takže jste pro jistotu přišel ve dvanáct a pět minut," podotkl sarkasticky vyučující. „No nic, posaďte se."

Seminář se opět zvrhl v monolog pana docenta, koneckonců k oboustranné spokojenosti. Studenti se spokojeně věnovali svojí obligátní činnosti. Jedna dívka si vypočítávala kalendář neplodných dní, jiná štrikovala křiklavě barevnou šálu, v zadní řadě si otrlejší jedinci nasadili walkmany. Leoš upřel oči na strop a aby nemusel myslet na bodání v útrobách, bloudil mezi prasklinami a vlhkými skvrnami jako mezi neexistujícími krajinami ze starých atlasů. Leošův soused soustředěně vyrýval do lavice poselství příštím generacím: „Doc. PhDr. Václav Barták, CSc. je kapitální trotl!". Když dílo, vyvedené v barvách a zdobené četnými ornamentálními iniciálami, dokončil a dostatečně se na ně vynadíval, šprtl do Poldy a významně ukázal na otevřený čtverečkovaný sešit.

„Dáme partičku?"

„Co by ne..."

„Na čtyři vítězné, jako ve Stanley cupu. Já budu Picburk."

„Tož já třeba... Třeba Čikágo."

Na obranu obou studentů, kteří absolvovali výuku angličtiny, je nutno uvést, že pochopitelně znali správnou výslovnost těchto zeměpisných názvů, nicméně verze vytrvale prosazované českými sportovními komentátory nabyly v jejich povědomí postupně a nezadržitelně vrchu.

„Chceš křížky nebo kolečka? Mimochodem, vypadáš docela jetě, jestli tě na to ještě nikdo neupozornil."

„Kolečka. Je mně jemně šoufl. Včera jsem zas trochu řádil, znáš to."

„Dobře, tak já mám křížky. Střihnem si, kdo začíná."

V prvním utkání na domácí půdě Tučňáci nad Černými jestřáby zvítězili, leč vzápětí došlo k vyrovnání. Bylo by jistě zajímavé, jak by se série nadále vyvíjela, nicméně k všeobecnému překvapení a ulehčení docent povstal a ukončil seminář před limitem.

„Dohrajem to příště. Zatím zdar."

„Zdar." Protáhl se. „Jéžišmarjá, jak mě dneska všecko bolí... Jo, nechceš stravenku? Já dneska nejspíš nedokážu ten oběd pozřít."

„Člověče, já už do menzy ani nechodím. Vždycky mě tam deprimuje to poznání, jak svět sviští okolo mě a já už se nedokážu zařadit. Všichni jsou ohavně mladí, zdraví, perspektivní, sebevědomí a dobře živení. Třeba ti tělocvikáři ve značkových teplákových soupravách... Mám silný dojem, že oni v nich snad i promují."

„Tak mám tu stravenku vyhodit?"

„A co máš vlastně naražené? Kromě šourku ovšem," zarmoutil Leoše, který se právě hotovil udělat svůj oblíbený vtip.

„Nevzpomínám si... Počkej – tuším, že nudle s makem."

„Kristepane... No tak dej sem. Jo, po neděli ti koupím čistou stravenku, teď nemám u sebe prachy."

Leopold seděl v bufetu, usrkával vřelou kávu s rozptýleným lógrem a netečně pozoroval obvyklé okolí. V zadním rohu seděli naproti sobě dva evidentně čtyřprocentní jedinci a konzumovali stoprocentní džus, u pultu si jednovaječná dvojčata kupovala bezvaječné těstoviny. Z rádia vyhrávaly hity tak odiózní, že posluchač chtě nechtě vnímal reklamní přestávku jako požehnání. Pomalu dopil tekutinu stejně temnou a kalnou jako jeho myšlenky a vyšel na opršené nádvoří, přes které se ploužily šedivé stíny vzdělanců. Zima ho rázem roztřásla, jako by mu v kříži seděl zlý skřet a zuřivě lomcoval páteří. Zapnul bundu až na doraz, jezdec zipu ho nemilosrdně zamrazil do brady. Kdosi ho požádal o cigaretu, avšak ignoroval to. Součástí téhož bloku budov jako škola byl z jakéhosi důvodu (snad aby vzdělancům připomněl jejich skutečné místo ve světě) i azylový dům. Pokud některý z řadových obyvatel města do této ulice náhodou zašel, býval často na rozpacích, zda ona zbědovaná postava s divokým vousem a v ošuntělém saku je bezdomovec nebo příslušník akademické obce. V nedalekém parčíku se k nebi žalostně vzpínaly černé pahýly stromů, jejichž větvoví svědčilo o tom, že si na něm zaměstnanci technických služeb vybíjeli léty nahromaděný vztek na svoje hnusné zaměstnání. Leoš si černě odplivnul ze vsrknutého socu a nabral kurs zpátky ke kolejím.

(kráceno)

Miloš Juřička

Scaní bez prdú je jak láska bez mrdú!, křičíval děda zrána na náspě a stříbrný řetízek moče capkal mu po šněrování bot, a aby toho nebylo na nás málo, začal božsky zpívat ranní kantilény, stařenka naoko by mu nejraději už ráno zatlačila oči, a proud moče bortil měkkou břidlici, oblil oblázky, poroučel se jim, potočnil řečiště nerozbitných kroků, a děda se veselil, zpíval, až sa hory zelenaly, a opakoval si: Neškodí pěknú pěsničku dvakrát zazpívat!, a pak hybko zapínal si poklopec a řval na celé kolo kolo mlýnské: Každá sláva jednou skončí!, a stařenka kady huš už jej láká na čaj z bezinek a děda na ošteru vstupuje do jizby a vříská zhurta, béká jak srnec na pastvě: Valach nebude nikdy čajisko piť, v tem si enem roby možú nohy myť!, k čajisku snad čichnu, až sa budú blechy podškubávať na posvícení, a letí fryško lupnout jednu štamprlku nahladno a spouští další komentář: Po troše, po troše, nesebereš do noše!, a v kalupu dodává: Valach aj když pije moc, nikdy nepije dosť!, a vrací se do jizby, kde slunce zatím převrátilo všecko vzhůru nohama, dědák živočišně vymetá kastroly, docpává se chlebem a haleká jako o muzice: Lepší je dvakráť nejesť, než jednúc ostať hladný!, a letí k ponku, bere do kapsy brousek na kosu, trávnici v podpaždí a mizí v trnkovém háji, hájíčku, jde s břesknou slivorodým krajem šmajdavými kročejemi, usíká rosu ze stébel, den je jasný jak rybí oko a dědák trpí krásnou samomluvou: Dekel jedna trnka, dycky řitka brnká, dokél jedno ovoce, dycky řitka plpoce!, pálí do vzduchu zjitřené pohledy, sestřeluje prahnoucí bělochvostné stesky, kráčí s kosou na rameni podél obilních lánů s hudbou sfér v zádech a brblá si pod fúsiska: Tak tak, hluché klásky dvíhajú hlavy nájvyšéj!, sklání se pod jabloní obsypanou skorými jablky, pozoruje tupé úhly větví: Zdravé jabko sa dycky zkazí od shnilého!, bere do rukou kosu zavěšenou na suché větvi, udělá pár oblouků ve zrosené trávě a uléhá s rukama za hlavou, brblá si: Není třeba náhliť sa na horké šišky!, širáň si posouvá do čela a usíná na malou chvilku, která se jak na potvoru protáhne do odpoledne a stařenka, hned jak ho spatří, už mu spílá, činí z něho obudniče, kopné nadávky sklouzávají po ostří netečné kosy, a děda se ometá širáněm a říká si, to sem si pospal, až sem oběd zmeškal, a teď abych na večeřu náhlil, navrch přidává: Svět je peklo a ludé sú čerti!. dosíká, co má v zúženém plánu, potom klade podklady brvé trávy na plachtu a stařenka jej furt sprchuje krpatými výrazy...

...Padá listí před domem a k člověku pílí touha, aby padalo nepřetržitě, aby přikrylo stříbřitost brázd, roztrpčenost zimomřivých rán, nadutost spadaných větví. Jen ať padá, ať tiše, šelestně padá, snáší se k tušeným pahrbkům, k zemitým oblinám. Zdá se, že příliš úzkostlivě modeluje brázdy do nových postmoderních tvarů, nastává proces kolorování, je čas výměny barev v krajině nabité sluncem. V člověku ožívá touha nabrat si chumel třpytného, běhutého světla alespoň za nehet, dříve než vykročí do bezedna holou tísňavou...

...Milovat život je darem nejen básníků, a proto žiji vlastní báseň, která nekončí...

(Ukázka z rozsáhlejšího textu)